Choď na obsah Choď na menu
 


GUILLAUME APOLLINAIRE

 

 

guillaume_apollinaire_1914.jpg

 

 

GUILLAUME APOLLINAIRE

* 26. august 1880, Rím – † 9. november 1918, Paríž

 

[

Gijom Apolinér], vlastným menom Guillaume Albert Wladimir Alexandre Apollinairis de Kostrowicki), bol francúzsky básnik a dramatik. Bojoval v prvej svetovej vojne, bol ranený. V roku 1918 zomrel na následky španielskej chrípky. Je autorom názvu literárneho smeru – surrealizmu a je považovaný za jedného zo zakladateľov modernej francúzskej poézie. Jeho najslávnejšia básnická zbierka Alkoholyobsahuje báseň Pásmo. Názov surrealizmus sa prvýkrát objavuje v dráme Tiréziove prsníky, ktoré je považované za  programové dielo divadelnej avantgardy, predchodcu absurdnej drámy.

 

Nahotainterior_apollinaire_lion.jpg

Nahota květin tkví v lehkém tělesném pachu

Chvějivém citlivém jak ženské pohlaví

Kvétina bez vůně má šaty studu strachu

Že přijdou utrhnou znásilní ona ví

 

Nahota oblohy se zastírá však křídly

Ptáci v ní klouzají vzduch toužení je pln

Nahota jezer je když vážky co tam sídlí

Modrými krovkami líbají pěnu vln

 

Nahotu moří zas ozdobí plachtoví

Bouře je seškube ve vichru z ráhnoví

Břicho vod prsy vln nabídne k prznění

 

Piják když ke dnu jde moři se odmění

Ač utopenec už chtěl by dál znásilňovat

Moře ho ve vírech jak matka v lůně chová 

 

 

Dveře

Dveře hotelu se šklebí tlamu od ucha k uchu

Proč by mi mami měla škodit menší změna vzduchu

Dřít se až do úpadu to mě tak akorát zajímá

Nad pářícími se páry se zavírá teskná hladina

Mladé andělky čerstvé zboží složené v Marseille včera ráno

Slyším umírat zpěv a sám mám dozpíváno

Kuráže jsem moc nepobral a skromný jsem ažaž

 

Hochu dala jsem ti všecko tak se trochu snaž 

 

 

Růženka

Dům nad kanálem v Amsterodamu

Před nímž jsem jako student stál

Pohltil jistou hezkou dámu

Kterou jsem předtím stopoval

 

Má touha stoupala jak v chrámu

Z nábřeží nikdo neviděl

Jak starý dům nás oba schoval

K milostné srážce našich těl

Tam jsem jí život obětoval

Kdekdo by mi to záviděl

 

Rty měla jak růžové plátky

Jakými jenom Nizozemí dýše

Když pustila mne postranními vrátky

Růženko Růže zašeptal jsem tiše

A za trním světa vydal jsem se zpátky 

 

 

Most Mirabeau

Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina

Unáší vzpomínky

I lásky beze jména

Duše se hned raduje hned sténá

 

Hodiny bijou po dni přijde noc

Plyň čase zlomil jsem tvou moc

Kráčíme dlaň v dlani pohled jímávý

Zatímco uplývá

Pod živým mostem mezi já a vy

Nekonečná řeka věčné únavy

 

Hodiny bijou po dni přijde noc

Plyň čase zlomil jsem tvou moc

 

Láska slábne jako vyčerpaný vodopád

Láska ubývá

Život vleče se když jeho smysl pad

Marně zahřívá tě zdivpčelé Snad

 

Hodiny bijou po dni přijde noc

Plyň čase zlomil jsem tvou moc

 

Míjejí dny a týdny beze jména

A naše minulost

I lásky opadnou jak pěna

Pod mostem Mirabeau bez konce teče Seina

 

Hodiny bijou po dni přijde noc

Plyň čase zlomil jsem tvou moc 

 

interior_apollinaire_lion.jpg

Vinař z Champagne

Pluk právě dorazil

Vesnice dřímá v provoněném světle

Kněz má na hlavě přilbu

Láhev šampaňského zde je či není dělem

Keře vinné révy jako hermelín na erbu

Dobrý den vojáci

Viděl jsem je pobíhat sem a tam

Dobrý den vojáci vy láhve šampaňského ve kterých kvasí krev

Za pár dnů půjdete do přední linie nahoře

V postupných rojnicích jak vinou se vinné keře

Rozhazuji své láhve jako granáty švarného dělostřelectva

 

Noc plavá je ó víno plavé

Vinař si zpíval sehnutý nad vinicí

Vinař bezústý hluboko v dálavě

Vinař jenž sám byl živou lahví

Vinař jenž ví že válka je divná věc

Vinař ze Champagne který je dělostřelec

A teď je večer a hraje se mariáš

Pak odtáhnou vojáci nahoru

Kde dělostřelectvo odzátkuje své láhve šumivého

Do toho Sbohem pánové a hleďte se vrátit!

Nikdo však neví co se může státi

 

 

Ocúny

Podzimní pastviny jsou krásné napohled

Krávy co pasou se

Spásají zvolna jed

 

To ocún kvete tam – má zbarvení tvých víček

Pod tvýma očima je tmavý půlměsíček

I ten je zbarvený jak ocúnový květ

I já z tvých očí spásám celý život jed

 

Hle školáci sem jdou jdou v rámusu a křiku

Jdou v dlouhých zimnících foukají harmoniku

A ocún trhají který se podobá

Všem ženám na světě a je jak víčka tvá

Do nichž jak do lístků zběsilý vichr duje

 

Pastevec písničku si něžně pobrukuje

Zatímco krávy už navždycky opouštějí

Tu velkou pastavinu i zhoubné květy její

   

 

Zvony

Můj drahý švarný cikáne

Slyšíš co zvonů z věží bije

Když láska lidem uhrane

Věří že nikdo nevidí je

 

Náš úkryt byl však tuze zlý

Zvonům co je jich v celém kraji

Oči div z důlků nelezly

A všem to na nás vycinkají

 

Kde budu se svou kuráží

Až Marie mě zítra potká

Pekařka s tím svým pod paží

Sestřenka Trůda Hans a Lotka

 

Už vidím jak se otáčí

Každý z nich po mně s ironií

Ty budeš pryč Já zapláči

A snad to nepřežiji

 

 

 
 


Archív

Kalendár
<< 04 / 2019 >>


Štatistiky

Online: 4
Celkom: 47272
Mesiac: 4297
Deň: 208