Choď na obsah Choď na menu
 


jiri-sotola_10797.png

f0232_big.jpg

 

 

 

JIŘÍ ŠOTOLA

 

28. mája 1924 Smidary - - † 8. mája 1989 Praha

 

 

 

Český básnik, spisovateľ, scenárista, režisér, herec, dramatik a prozaik, , ktorého preslávili predovšetkým jeho historické romány Kura na ražni a Spoločnosť Ježišova. Po maturite bol nútene nasadený ako pomocný robotník v zlievarni v Plotišti nad Labem a začal študovať dramatické oddelenie Štátnej konzervatória, štúdiá mohol dokončiť - vzhľadom k uzavretiu škôl, ktoré sa týkalo aj konzervatória - až v roku 1947. Po vojne vyštudoval herectvo na DAMU (1951); súbežne bol zapísaný na FF UK (tu po šesť semestrov študoval filozofiu a estetiku; štúdia ale nedokončil).  Spolu s oi. Miroslavom Florian a Karlom Šiktancom patril medzi tzv. Básnikov všedného dňa okolo časopisu Máj, ktorí sa snažili zmeniť vtedajšiu pátosu plnú poéziu a vrátiť do nej realitu ako hlavnú tému. Bol aj šéfredaktorom Mája, a to od roku 1958 do jeho zrušenia, po ktorom pracoval v časopise Kultúra a v Literárnych novinách. V rokoch 1964 až 1967 bol tiež tajomníkom Zväzu českých spisovateľov.

Od roku 1970 mal zakázané publikovať; v roku 1975 vykonal „sebakritiku“ a jeho diela mohli opäť vychádzať. Ako herec a režisér pôsobil v divadle v Hradci Králové. Šotolová  báseň Dezertér zo zbierky Za život zhudobnil v roku 1982 Jaromír Nohavica.

 

 

ji-otola-1924-1989-l--1-.jpg

 

 

Husy

Váhavou řadou

mezi domečky a mechem

jdou, hledajíce

nenalezitelné.

Týden co týden

jedna a jedna mizí z nich

a bílé peří

víří v kuchyních.

Váhavou řadou

ty, které zbyly, jdou pak zpět

a prázdné místo

kolébavé

vedou si uprostřed.

Týden co týden

mezi domečky a mechem

každá z nich věří

posledním dechem,

tentokrát jistě

něčím se změní husí svět,

rozpjatým křídlem

dá nám uletět.

Rozpjatým křídlemdá nám uletět.

 

 

11767704-venuse-z-melu-jiri-sotola-1959-1.jpg

 

O Popelce

Popelka přebírá hrách:

zrníčka špatná, zrníčka dobrá,

ano a ne, ano a ne.

A nepodvádí. A neklame.

Někde se smějí.

Někomu koně vyvádějí,

někdo si slavně pojede.

Střevíc už přece není malý,

jen prsty když se uřezaly,

už je to pravda. Uvěřte.

Popelka přebírá hrách:

zrníčka špatná, zrníčka dobrá,

ano a ne, ano a ne.

A nepodvádí. A neklame.

Už jedou vozy s rolničkami,

už na bále se všechno klaní

té pozlacené nevěstě.

Krev neteče, to jenom z dáli,

červení ptáci přilétali,

rvali si peří po cestě.

Popelka přebírá hrách:

zrníčka špatná, zrníčka dobrá,

ano a ne, ano a ne.

Oříšků není, není prince

jen se nám stýská po mamince

a je jen jedna naděje:

Popelka přebírá hrách.

 

Tiše, jako když váží krovy,

skládají strojek hodinový,

anebo jenom mísí chléb.

A třeba je to lehčí vzduchu,

třeba je to jen píseň v duchu,

třeba jen pírko pravdy je.

Popelka přebírá hrách:

zrníčka špatná, zrníčka dobrá,

ano a ne, ano a ne.

Popelka ví. A zná tu hloubku,

ví, že je sama, bez holoubků.

A přece ten hrách přebere.

 

oranzova_ryba.jpg

O psím andělu

Falešné slzy světel na asfaltu.

Snad myslel na fenku

či na kost vzpomínal tu –

nože kol uhrančivých

chytily, skříply

a rozdrtily.

Vleče se pryč,

čelistí vykloubenou

kvílí – ne! kvílí – ne!

řve, padá, kňučí

a utichne.

A lidi kolem

vidí:

černý a chlupatý,

s urousanými křídly

psí anděl leží zplihlý

a příliš velká bolest

po loužích šíří svatozář.

Rozpolcená tma

nad tělem lomí rukama,

v sloupu do nebes

ztrnulé zvuky stanou.

Tak stranou

zatáhli ho.

Je to však už jen hadr,

opršelý a trudovitý,

záhrobní hadr,

více nic.

Anděl je na střechách,

komíny očichává

a hryže kosti létavic.

 

Přibit tisíci nezdary,

přibit tisíci nadějemi

sedět jako nejtišší šelma,

a rvát se a číst.

Bílý kůň nevystoupí z hlubin,

neobjeví se ohnivý list.

Mezi buňkami, mezi jehlami,

mezi plameny, mezi psy,

mezi hvězdami,

tam, kde se probouzíte,

tam, kde chodíte spat,

kde by snad nikdy nebylo a není –

hledat

a nalézat.

(Večer v laborato

big_kure-na-rozni-b7z-23117.jpg

Sazeč

Nemaje oblak, řízu, ani plnovous,

pánubohu se nepodobá.

Třebaže z vesmíru písmem pod rukama

vzniká mu slovo a doba.

Pánubohu se nepodobá,

v košili, s brýlemi, s písní

tak uskřípnutou mezi rty,

pánubohu se nepodobá

s normou a bez myrty.

Ohaři z kovu, řádky letí.

Neviděn rozesívá nás

a na věčný soud váže věty:

Zalhal jsi? Zalhalas?

 

 

 

EPILOG

Byl to ten den, kdy do poháru

s prstenem spadne listopad.

Oslepla v městech okna barů

a zmlkly housle. Ješt hrát

v takových dnech, dnech slz a zmarů

To smrt je lehčí v čase tom.

A smrt se slila do pohárů.

Byl to ten den, kdy v chvíli hromů

připadal jsem si jako strom,

strom na balvanech v mrtvém lomu.

V takový den se zřídka stává,

aby nás ješt mátly sny

a tam, kde roste trn a tráva,

abychom našli prameny

a vodu, která odkapává

jak husté víno přes čeřen.

Dnes už jen v básních se to stává.

A přece já, jenž hledal všude,

i v neštěstí, jsem našel sen

jak zralý hrozen v míse chudé.

Ten sen na Vaší podobizně

se chvěl jak v džbánu mladý med.k3456-big.jpg

Ten sen byl ilusí mé žízně,

ve které žil jsem tolik let

v hladu a v hlubokosti trýzně

a myslel nad dnem mělkých lžic

o neskutečné podobizně.

Bylo to, jak když v čase blesků

do železa a do vichřic

roubuješ růži na netřesku.

V tom snu jsem hledal pro plameny,

tryskající z mé samoty,

hliněný kahan, kahan ženy,

studnici vody pro své rty

jak olej pro knot rozžhavený,

a snad i tóny, v nichž by krev

stala se hudbou nad plameny.

Ješt dnes cítím, jak se lije

z úst Vašich ve mn zrání rév

a zrání hlubin poesie.

Ten sen, to byla cesta s Vámi,

divoká jízda samý vzdor,

nejtvrdší cesta voštinami,

kde pluh se láme o úhor,

a zase cesta nad vodami,

kde černé víno sládne z pěn.

Tak se mi zdála cesta s Vámi.

Nebyl to stín, stín na kameni,

a nebyl to už ani sen,

jen horká touha po splnění.

A řekl jsem si: Nevěděti

je ješt horší, než být jist,

že jdem zas od deseti k pěti.

A napsal jsem Vám v noci list,

jak rozhodil bych zrno k setí,

šeptaje, že je lépe žít

ohnici, nežli nevěděti. -

Je to snad zvykem v tomhle čase,

že vše se musí ukončit,

kde jindy teprv začíná se?

Váš dopis přišel: »Nedovedu

trhat květ, když se nabízí.

Je všechno kolem jako z jedu.

Je všechno kolem jako z rzi.

Snad je to jenom cesta z ledu,

jež v horách vede k temenu.

Milovat? Nesmím. Nedovedu.

Vzpomenu vždycky v trpkém žití,

až spatřím ohe z Vašich snů.

A ať Vám stále hvězdy svítí!«

Já četl list ten v dom chudém

a těžký žal mi z něho zněl,

žal nade vším a nad osudem,

nad žatvou osamělých včel,

A vrátil jsem se ke své svíci

a do hladu a do dřiny

a k nové cest za vichřicí.

Začínat znovu? Nechce se mi

dožít se ješt nových ztrát.

Ani mi nelze nad číšemi

na jedné strun smutek hrát.

Jsou ješt města v cizí zemi,

kde možno žíti v proměnách,

když doma zůstat nechce se mi.

Jen nespočinout v tmách a v klidu.

Snad setkáme se - svět je malý -

jako dva vichry v ovoci.

Snad uslyšíte jen, že v dáli

umírám sám a v nemoci.

Řeknem si pak, že jsme tu stáli

jak tvrdé kmeny v každý čas

a že nám svět byl vždycky malý.

A že to nebyl jen den zmaru,

ve kterém osud spojil nás

jak prsten s hroznem na poháru.

 

tm6fpz0d_400x400.jpg

 

 

 

 

 
 



Štatistiky

Online: 4
Celkom: 89716
Mesiac: 5526
Deň: 253