Choď na obsah Choď na menu
 


OLDŘICH MIKULÁŠEK

dmk33573c_mikulasekoldrichbystrc_prehrada1969.jpeg

OLDŘICH MIKULÁŠEK

 

* 26. mája 1910 Přerov, Rakúsko-Uhorsko - † 13. júla 1985 Brno, Československo

 

 

Moravský básnik.  Po základnej škole absolvoval roku 1927 obchodnú školu. Od roku 1933 pracoval v Československom rozhlase a roku 1937 sa stal redaktorom Lidových novín. Po vojne pôsobil v redakcii denníka Rovnosť ďalej vo Slobodných novinách, neskôr premenovaných opäť na Lidové noviny, v Československom rozhlase a v redakcii časopisu Host do domu. V roku 1965 nastúpil päťročnú tvorivú dovolenku (štipendium Českého literárneho fondu). O dva roky neskôr sa ťažko zranil a následky nehody ho sužovali až do konca života. Po roku 1969 sa stal samizdatovým spisovateľom a až po roku 1980 mu bolo umožnené publikovať. K jeho najbližším priateľom patrili Jan Skácel, Klement Bochořák, Adolf Kroupa, Josef Kainar, Ludvík Kundera a Milan Uhde. Jeho poézia patrí medzi komplikované, že ani socialistickí kritici nevedeli ako sa k O. Mikuláškovi postaviť. Nakoniec o ňom nepísali. 

 

838ee36c4112a5c3d2e5d6d14e8c.jpeg

 

SÓLO PRO JEDEN DECH

 LÁSKA

Ukáží na něho prstem:

toť on — rubášný člověk!

A zatím se trápí

pro stvořeníčko.

 

Stěžoval si jí — což je možno dáti sbohem

jenom tak, jako se mává u vlaku,

nebo jak křídly mávají

na podzim čápi?

 

To se to řekne, běž k němu,

to se to lehko řekne, běž k ní,

ale roh povlaku,

který jsi rovnala,

zůstane navždy pomačkaný ve mně,

a každý tvůj pohyb

spí ve mně,

tvůj každý krok mi chodí na pohřeb

a když si vzpomenu,

něco mi zmáčkne srdce,

mé srdce, které má pořád někdo v hrsti

a tváří se, že je to rukojeť hole

nebo držadlo v tramvaji.

 

Taky já jedno svírám,

taky já na jednom visím,

a všichni svíráme

a všichni visíme

na této nitce.

  

 

MÉ PTACTVO

   „Netopýr ale není pták," řekl mi přítel.

 

Denně žiju, jak musím

a jak chci.

Nikdo mně nenakreslil čáru života,

jen zrána kos

a večer netopýr.

 

Už asi po dvacet let potkávám přátele,

ti se mne ptají: jak se máš?

A já jim odpovídám: tak dokola,

tak dokolečka, dokola

jak poštolka, když krouží.

 

A potom navečer

(bývaly však i horší časy),

tak tedy navečer,

když pívávám svůj pohár,

zvrátím hlavu nazad

jak holub,

ach, jako modrý, bublající holub.

 

To je mé ptactvo.

 

To by bylo všechno moje ptactvo,

nebýt havrana,

černého jak mor.

Ví, že mne doletí,

proto tak lhostejný mu jsem,

lhostejně vrže křídly

a bere návětrnou stranu

nad dechem lhostejného už

ke svému osudu.

 

Kdybych umřel,Patrik Ulrich, lyrická píseň na text Oldřicha Mikuláška

 

Agogh

Divoké víno

Když začne chřadnout bříza

před mým oknem

– jediné, nač mám se ještě dívat –

divoké víno na protější zídce

pozvolna růžoví

a chví se na omítce,

a zdá se na mě každým listem kývat.

A z prstů listů těch

krev potom denně kane

a víno divoké mně rudne před očima

jakoby na něco stále víc navztekané,

však proč, to nikdo ani já

se nikdy nedoví.

Pak přijdou deště…

A krev divokého vína

s dešťovou vodou začne trpně splývat

v pláč u zdi nářků, dokud hrobový

klid všechny smutné listy nezutíná.

 

Co ještě –

ptáte se – tam u té zdi?

Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý,

v řidnoucím listí břízy začne zpívat.

Však o čem, nikdo ani já

se nikdy nedoví.

 

160722282_557d07.jpgŽeny na podzim

Už je podzim, auta se vracejí do měst

poseta spadlým listím

a na oněch místech jsou, jak známo,

nezranitelná –

proč neslétne aspoň jeden ten anděl

na naše srdce?

Už je podzim a začínáme ulpívat

na každé věci delším pohledem,

i do druhých očí klesáme hlouběji s otázkou,

jestli se udělají na hladině nějaká kola

po tomto kameni.

Už je podzim a tváře žen jsou vlahé

jeho neslyšitelným pláčem

a matné s vychládající vroucností léta –

tak pozvolna zachází stříbrný šperk v kůži,

jež nemá už nic z divého jelena.

Je říjen – šalebný čas troubení

na lásku a smrt…

A ústa žen, pořezaná ostřicemi polibků,

se teprve zajizvují šrámem

– a tedy skoupá na slova,

aby se znovu nerozkrvácela –

upíjejí z šepotu, který jim zaléhal sluch

s mámivými zvuky do sebe pohřížených večerů –

a nyní se vrací jako z mořské mušle.

Skleněné tabule výkladnic

jsou dosud vodní plání

a ženy, teskné a vláčné podzimní ženy,

vidí v nich svůj nedávný obraz,

který je nutí pohodit hříběcí hlavou,

ale teď už spíš má se jen pozdvihnout ruka

a uhladit kadeř po směru deště,

kterým je pád.

A doma pak, v prchavé melancholii,

některé šťastné zahlédnou na plážovém sandálu

dvě zrnka písku,

která je následovala až sem –

a otálejí s žehličkou

nad zmuchlaným letním šatem,

ve zraku ještě prchavější dálku,

dálku stromu, který najednou vidí i za sebe

tisícerýma očima listí,

odcházejícího kamsi spát…

 

220px-brno-veveri-_pametni_deska_oldricha_mikulaska.jpg

(