CHARLES BAUDELAIRE

* 9. apríl 1821, Paríž – † 31. august 1867, Paríž 

Ffrancúzsky básnik, významný predstaviteľ moderny. Po maturite prenikol do sveta bohémy, v ktorom pestoval svoju životnú dezilúziu. Zoznámil sa s krásnou mulatkou Jeanne Duvalovou, ktorá sa na dvadsať rokov stala jeho „čiernou Venušou“, „géniom Zla“ a poznačila jeho život  i tvorbu. . Písal recenzie o výročných Salónoch. Slávu priniesol maliarovi Eugènovi Delacroix, ktorý podľa neho najlepšie vyjadril „heroizmus moderného života“. Vydával preklady poviedok Edgara Allana Poea. Baudelaire sa podobne ako Poe snažil uniknúť z osamelosti, ktorú cítil v unitárnej spoločnosti. V roku 1855 vydal osemnásť básní pod názvom Les Fleurs du Mal (Kvety zla). Rozšírené vydanie v vyšlo o dva roky neskôr. Posmrtne vyšli knižne (Malé básne v próze.

Květy zla.pdf

Albatros

Tí chlapci z posádky chytajú albatrosa,

mocného vtáka vôd, a tak si krátia čas.

Krídla ho na cestách vždy nevšímavo nosia

nad loďou čeriacou hlbiny temných trás.

Na doskách paluby padnúc im do zajatia,

hrdý kráľ azúru sťarbavie zhanbený...

Belostné krídla hneď žalostne sa mu sklátia

a ako veslá sa vlečú s ním po zemi.

Ten plavec s krídlami aký je smiešny, ľavý!

On, krásny pred chvíľou, aký je škaredý!

Jeden sa na jeho zobáku s fajkou baví,

iný ho, mrzáka, krívaním pajedí!

Básnik sa podobá kniežaťu vzdušných plání,

Čo zo striel smeje sa a sídli v nečase.

Však na súš zahnaný a krikom lovcov štvaný

pre krídla obrovské pohnúť sa nevládze.

Mrcina

(úryvok)

Rozpamätajte sa, čo videli sme, milá,

v to sladké ráno leta raz:

Mrcina príšerná v zákrute cesty hnila

na márach štrku mraziac nás.

A slnce pražilo do tejto prašiviny,

sťa rozpad zrýchliť chcelo by

a vrátiť prírode pôvodné prvky hliny

z demontovanej podoby.

A muchy bzučali v hnilobnom pachu brucha.

Batalióny čiernych lárv

dali sa na pochod a tiekli husto zdnuka

z útroby, ktorou hýbal zmar.

To všetko klesalo a stúpalo jak vlna,

šumelo ľahko výsmech tmám,

akoby mrcina, tajomným dychom plná,

znásobovala život sám.

Ach, takou budete i vy raz celkom iste

jak puchu plná mrcina,

hviezdička mojich snov, slniečko moje čisté,

anjel môj, moja jediná...

(Preložil Ján Kostra)

 MRCINA

Krása

Jsem krásná, smrtelní! jak sen jest z kamene,

a prs můj, o který se každý posud raní,

je stvořen, básníkům by vnuknul lásky plání,

jež jako hmota je tak němé, bezzměnné.

Jak nezbadaná sfinx já trůním v blankytu,

mám srdce sněhové a bělost labutí,

jež ruší linie, mám v záští pohnutí,

pláč neznám ani smích, jsouc vždycky bez citu.

Nade mnou básníci před pós mých velkostí,

z pomníků nejhrdších, jež dlužiti se zdám,

své tráví v studiích dny s přísnou vroucností.

Ty chtivé milence bych okouzlila, mám

dvě čistá zrcadla, vše jimiž vzplá víc krásné:

Se září odvěkou své velké oči jasné.

Ideal

To nikdy nebudou ty krásky pro vignetty,

ty děti zkažené mrzkého století,

ty nožky pro trepky, prsty pro castagnetty,

jež srdce, jak je mé, by mohly zkájeti.

Ať básník chlorosy, Gavarni nechá sobě

všech krásek z nemocnic svůj zástup štěbetavý,

já najít nemohu v těch bledých růží zdobě

květ, jak můj ideal jest červený a žhavý.

Co srdce moje ždá, je propast hlubých stínů,

to, lady Macbeth, ty’s, silná až ke zločinu,

sen Aischyla, jenž vzrost’, kde jižní vichr vane;

Neb Angelova dci, ty Noci nádherná,

jež v póse bizarrní, v své kráse nesměrná

střeš ústům Titanův své vděky vytesané!

Ona celá

V mé jizbě tuhle démon z rána

mne přišel navštívit a chtěl,

by duše moje v léčku štvána

se chytla, proto ke mně děl:

„Rád věděl bych, z všech věcí, které

tvé dívky tkají lesk a čár,

ať růžové jsou nebo šeré,

z nichž složen luzný těla tvar,

Co nejsladší jest?“ — Duše moje,

co ty jsi řekla Démonu?

„Vše na ni blaha, lásky zdroje,

a nic nemůž být v úhonu.

Mne všecko na ní vábí, láká,

já nevím, co mne svádí as,

v ní těcha Noci, jež se smráká,

v ní Zory údiv jest i jas.

A souzvuk zvláštní, ryzí vládne

tím ladným těla půvabem,

že nelze analysi chladné

jej četným stihnout akkordem.

Ó přechode mých smyslů tajný,

jež slity v jeden smysl jsou!

Jeť vůní její hovor bájný,

a dech jest hudbou tajemnou!“

Co řekneš večer…

Co řekneš večer dnes, má duše osamělá,

co řekneš, srdce mé, dřív zdráno tolikrát,

nejdražší, nejkrasší, nejlepší, kterou směla,

jak na ni pohlédla, v květ nový duše vzplát?

— Své pýše řekneme, by její chvály pěla,

nic není sladčího než její přísný řád;

pleť její duchová andělskou vůni měla,

zrak její obléká nás v světla nový šat.

Ó budiž v noci to a budiž o samotě,

ó buď to v ulici a v hlučném davů hřmotě,

zjev její tančí vždy jak v tmě pochodeň jasu.

Dí někdy: „Krásná jsem, dle lásky zákona,

já nařizuji vám jen milovati Krásu,

jsemť strážný Anděl váš, jsem Musa, Madonna!

Cesta na Kytheru

Mé srdce jako pták těkalo každou chvílí

kol plachet, provazů, kam volno bylo zraku;

loď zatím plula dál pod nebem bez oblaků,

jak sluncem zářícím by letěl anděl zpilý.

Ký černý ostrov zde? — To Kythera! kdos praví,

to kdysi slavná zem, kde zpívalo se rádo,

to starých mládenců banalní Eldorado.

Blíž hleďte, chudý kraj a věru málo smavý.

— Ach, tajův ostrove a luzných srdce svátků!

Hle! staré Venuše se hrdý fantom snuje

nad tvými vodami, jak dech tam poletuje

a něhou opájí a láskou srdce v zmatku.

Myrt svěžích ostrove a květů v máji mladém,

ctěn pro vždy národy, kam v svaté hrůze spěly

vždy vzdechy srdcí všech a kam se obracely,

jak vonné kadidlo nad růžovým vlá sadem,

Kde znělo hrdliček od věků cukrování!

— Teď jsi, ó Kythero, jen pouhým skalním prahem,

nad kterým hýká sup! Na úbočí tvém nahém

kýs předmět podivný mou zřítelnici raní!

To nebyl starý chrám, pln stínův a pln křoví,

kde květů milenka, mladistvá spěla kněžka,

svůj rozhrnujíc šat, zkad vůně vlála těžká

a divný, tajný žár na každý větřík nový;

Však sotva naše loď až ku pobřeží sjela,

bílými plachtami kde ptáky vyplašila,

my zřeli, trojhranná to šibenice byla,

na mraků pozadí jak cypřiše se tměla.

A ptáků divý sbor se na svém pás’ tu lupu

a oběšenec rval, jenž k hnilobě byl zralý,

jak dláto zobák svůj ryl každý v jeho svaly,

do děr všech krvavých na hnijícím tom trupu.

A oči díry dvě, a z břicha proklaného

po stehnách splývala mu střeva vodopádem,

a jeho katani, v kvas lačným hnáni hladem,

až na kost zbavili jej zobci masa všeho

A dole žárliví čtvernožci stáli v ryku,

ti čumák tyčili, ti civěli kol lačně,

v jich středu obluda největší dlela mračně,

jak katan obklíčen svých davem pomocníků.

Kythery rozenče! Krásného nebe synu!

Tys trpěl urážky ty, mlčenlivý, tichý,

jak smírnou odvetu za děsné lásky hříchy,

jež tobě nepřály, bys v hrobním zdřimnul stínu,

Mé jsou tvé bolesti, ty oběšenče směšný!

jak zřím tvé údy vlát, má duše bolest cítí,

hnus vrhnutí se v ráz přes moje zuby řítí,

jak žluč a pradávných mých bolů příval spěšný

Před tebou, chuďase, před vzpomínkou tou drahou

vše spáry, sanice svých nepřátel jsem cítil,

kdy který havran se a šakal na mne řítil,

jichž, dráti srdce mé, jedinou bylo snahou.

Jak luzný kol byl vzduch, jak tiché bylo moře!

Však pro mne všecko děs a krev, jež radost plaší,

já, běda, srdce své jsem nes’ jak ve rubáši,

v ten symbol pochmurný se myšlenkami noře.

Neb na ostrově tvém, kde ráj vše býti mělo,

já viděl. Venuše! stál čekan s mojí tváří…

— Ach, Pane, sílu dej a odvahu mi v stáří,

bez hnusu dívat se na srdce své i tělo!

T

Tancujúci had, Smrť milencov