Choď na obsah Choď na menu

milosz-foto.jpg 

 

 CZESŁAW MIŁOSZ

 

* 30. júna 1911 Šeteniai , guvernorát Kovno , Ruská ríša - – †14. augusta 2004 Krakov , Poľsko

 

 

 

Bol poľsko-americký básnik, prozaik, prekladateľ a diplomat. Považovaný za jedného z veľkých básnikov 20. storočia. Mal občianstvo - Litvy (1911 - ??), Poľska (?? - 1951), bez štátnej príslušnosti (1951 - 1970). Spojenžch štátovy amerických (od roku 1970), Poľska (od roku 1995). Narodil  sa v obci Šeteniai (poľsky Szetejnie), Governorate , Ruskej ríše (teraz okres Kėdainiai , Kaunas kraj , Litva  v prominentnej rodine.. Bol synom poľského stavebného inžiniera. Jeho starý otec (zo strane matky) bol potomok poľskej rodiny, ktorej línia siaha až do 13. storočia a vlastnil panstvo v Krasnogrude (v dnešnom Poľsku). Jeho babička bola potomkom šľachtickej, ktorá, bola litovského pôvodu. Jedna z jej predkov, bola osobnou sekretárkou Stanisława I. , poľského kráľa a veľkovojvodu Litvy. Jeho otec bol tiež z ušľachtilej rodiny a bojoval v januárovom povstaní v roku 1863 za poľskú nezávislosť.

Významné práce - Rescue (1945), The Captive Mind (1953). Pojednanie o poézii (1957)

Významné  ocenenia - Medzinárodná cena Neustadta za literatúru (1978), Nobelova cena za literatúru (1980), Národná medaila umenia (1989), Rád bieleho orla (1994), Cena Nike (1998)

 Švédska akadémia vo svojej citácii nazvala Miłosza spisovateľom, ktorý „vyjadruje stav človeka vo svete vážnych konfliktov“.

Prežil nemeckú okupáciu vo Varšave, počas druhej svetovej vojny a stal sa kultúrnym atašé pre poľskú vládu v povojnovom období. Keď komunistické úrady ohrozovali jeho bezpečnosť, odišiel do Francúzska a nakoniec si vybral vyhnanstvo v Spojených štátoch, kde sa stal profesorom na kalifornskej univerzite v Berkeley . Jeho poézia - najmä o jeho vojnových skúsenostiach - a jeho analýza stalinizmu v prozaickej knihe The Captive Mind ho začlenila do povedomia ako popredného emigranta a intelektuála. Počas svojho života a práce sa zaoberal otázkami morálky, politiky, histórie a viery. Ako prekladateľ predstavil poľskému publiku západné diela a ako vedec a redaktor presadzoval väčšie povedomie o slovanskej literatúre na Západe. Viera zohrávala pri v jeho práci významnú rolu, keď skúmal svoj katolicizmus cez osobné skúsenosti.. Je pochovaný v kostole  vSkałke, ktorý je v Poľsku známy ako čestné miesto pre významných Poliakov.

 

 milosz-5.jpg

 

 

Pieseň na konci sveta

V deň, keď svet skončí

Včelie kruhy, ďatelina,

rybár opraví žiariacu sieť.

Šťastné sviňuchy skočia do mora,

pri daždi hrajú mladí vrabci

A had má zlatú kožu, ako by to malo byť vždy.

 

V deň, keď sa končí svet

ženy chodia po poliach pod dáždniky,

opilec rastie ospalý na okraji trávnika,

zeleninové tulák kričať na ulici

a žlto-plával čln prichádza bližšie k ostrovu,

hlas huslí trvá na vzduch

A vedie do hviezdnej noci.

 

A tí, ktorí očakávali blesky a hromy,

sú sklamaní.

A tí, ktorí očakávali príznaky a tromfy archanjelov,

neveria tomu, že sa to teraz deje.

Pokiaľ je slnko a mesiac nad

nami, pokiaľ čmelák navštívi ružu,

pokiaľ sa narodia ružové deti,

nikto neverí, že sa to teraz deje.

 

Iba belovlasý starý muž, ktorý by bol prorokom,

ale ešte nie je prorokom, pretože je príliš zaneprázdnený,

opakuje sa, zatiaľ čo viaže svoje paradajky:

Žiadny iný koniec sveta nebude,

žiadny iný koniec sveta nebude byť.

 

Czesław Miłosz 1. časť
 
 

TO JEDINÉ

Údolí, nad ním lesy v barvách podzimu.

Přichází poutník, vedla ho sem mapa

a možná paměť. Jednou, kdysi, v slunci,

když první sníh napadl, a on tudy jel,

zakusil radost, silnou, bez příčiny,

radost očí. Vše bylo rytmem

přeskupovaných větví, ptáka v letu,

vlaku na viaduktu, svátkem pohybu.

Vrací se po letech a pranic nežádá.

Chce jenom jednu drahocennou věc:

být ryzím pohlížením beze jména,

bez očekávání, obav i nadějí

na hranic, kde končí já a ne-já.

 

 

 

ZVLÁŠTNÍ CHVÍLE

Zvláštní chvíle v mnohasetletých dějinách náboženství! Prozřetelnost rozhodla, že otupí ostří kázání i teologických traktátů – a zůstane jenom poezie jako nástroj vědomí člověka přemýšlejícího o posledních věcech. „Pozornost bez jakékoliv příměsi je modlitbou.“ Kolik básníků našlo v pravidle Simone Weilové opodstatnění své práce! A tak je nevázaná a běsnící civilizace, svolávající na sebe odsouzení ze strany duchovních, ve svém umění schopna přinášet dar víry.

 

 

 

Czesław Miłosz - Campo di Fiori

 

 

DAR

Takový šťastný den.

Mlha klesla časně ráno, pracoval jsem v zahradě.

Kolibříci se třepotali nad květem zimolezu.

Na zemi nebylo jediné věci, kterou bych chtěl vlastnit.

Neznal jsem nikoho, komu by stálo za to závidět.

Zapomněl jsem na všechno, co se stalo zlého.

Nestyděl jsem se myslet si, že jsem byl, kým jsem.

Necítil jsem žádnou bolest v těle.

Když jsem se narovnal, viděl jsem modré moře a plachty.

 

 

 

POKUŠENÍ

Pod hvězdným nebem jsem se procházel

milosz9.pngna pokraji hory s výhledem na neónová města

se svým souputníkem, duchem pustiny.

Pobíhal kolem a poučoval,

že nejsem nezbytný, že když ne já, tak jiný

by tady chodil a hleděl pochopit své století.

Kdybych už dávno umřel, nic by se nezměnilo,

tytéž hvězdy, města, krajiny

svítily by, byť do jiných očí.

Jako dosud trval by tento svět a díla jeho.

Odstup ode mne ve jménu Ježíše Krista,

dost ses mě natrápil, řekl jsem.

Není na mně, abych soudil poslání lidí.

 

 svoje zásluhy stejně nebudu znát.

 

 

 

 

milosz1.jpgVENI CREATOR

Přijď, Duchu svatý,

ohýbaje (nebo neohýbaje) trávu,

zjevuje se (nebo ne) nad hlavou v jazyku plamene,

když je senoseč nebo když k orbě vyjíždí traktor,

v údolí ořechových hájů nebo když sněhy

zavalí pokroucené jedle v Sierra Nevadě.

Jsem pouze člověk, a tak potřebuji viditelná znamení,

rychle se unavím při stavbě stupňů abstrakce.

Prosil jsem nejednou, sám víš, aby socha v kostele

pro mě pozdvihla ruku, jednou, jedinkrát.

Ale chápu, že znamení mohou být jenom lidská.

Probuď tedy jednoho člověka, kdekoliv na zemi

(ne mě, vždyť přece vím, co je slušnost),

a dovol, abych v pohledu na něj mohl obdivovat Tebe.

 

 

 

Czesław Miłosz czyta wiersz „Król Popiel“

 

 

STUDIUM SAMOTY

Strážce dálkových potrubí v poušti?

Jednočlenná posádka písečné pevnosti?

Ať byl kýmkoli. Za východu slunce vídal svráskalé hory

barvy popela nad tající nocí,

hory sytící se fialovou, nasávající kapalnou růž,

až se, ohromné, tyčily v oranžovém světle.

Den za dnem. A aniž si všiml, rok po roce.

Pro koho, říkal si, ta nádhera? Pro mne jediného?

Potrvá přec dál, i když já budu mrtvý.

Co to znamená pro oko ještěrky? Co spatří přelétající pták?

Jestliže já jsem lidstvím, je lidství sebou beze mne?

A věděl, že marno volat, protože nikdo z nich ho nevykoupí.

 

 

 

 

 

MOJOST  milosz12.jpg

„Moji rodiče, můj manžel, moje sestra.“

Sedím v kavárně, zaposlouchal jsem se.

Hlasy žen šelestí a zapojují se

do obřadu, jenž je nám potřebný.

Koutkem oka sleduji pohyblivá ústa

a je mi sladce, že jsem zde na zemi,

ještě chvíli, i s ostatními, tady na zemi,

a mohu slavit naši malou mojost.

 

 

zesław Miłosz czyta wiersz "Do Jonathana Swifta"

 

 

ÚČET

Dějiny mé hlouposti by vyplnily řadu svazků.

Některé by byly věnovány konání v rozporu s vědomím,

podobnému letu můry, která i kdyby věděla,

stejně by musela směřovat do plamene svíce.

Jiné by se zabývaly metodami umlčování neklidu,

šepotu, jenž varuje, ale zůstává nevyslyšen.

Zvlášť bych pojednal o sebeuspokojení a pýše,

kdy jsem byl ten, jemuž se zdá,

tudíž kráčí vítězně, a nemá podezření.

A předmětem všech svazků by bylo toužení.

Kdyby aspoň mé vlastní. Kdepak. Bohužel.

Pudilo mě, že jsem chtěl být jako jiní.

Strach jsem cítil před tím, co je ve mně divoké a neskromné.

Dějiny své hlouposti už nenapíšu,

neboť pozdě a těžko je dopídit se pravdy.

ODSTUP ODE MNE

Odstup ode mne, duchu temný.

Neříkej, že jsi pravdou mé bytosti

a že celé mé žití nebylo než skrýváním zlého.

Zaklínám tě tím, co jsem udělal pro jiné,

třebaže ne vždy z nejlepší vůle.

V hodině zkoušky netrýzni mě.

Svatí jinoši, kteří jste v bitvě složili oběť života,

buďte pomocí mně, chromému.

Neznámé sestry mocného milosrdenství,

zachránkyně vězňů za ostnatým drátem,

stůjte při mně ve vichrech této noci.

Dělníci mužného srdce, po léta čelící železnému dni v mlčení,

taste jas zapomenutých jmen vašich.

Hymnicky volám vás všechny a vás připomínám.

Může-li člověk být jako vy,

na pravé přirozenosti lidské i já mám podíl.

Proti mé vůli dotýkal ses mne.

Proti mé vůli promlouváš, duchu temný.

 

 

milosz10.jpg

 

 

PŘÍKLAD

Moje přítelkyně si v osmdesáti zapsala do deníku

„Neměla jsem čas ani chuť si cokoli připouštět.“

Její dobrý příklad mne posiluje.

Vilia se leskla, měsíc v úplňku, za vojenským skladem

jsme se milovali. Tato chvíle mne nejednou utěšila,

a bylo v mém životě hodně hořkosti.

Zpívat a tančit před tváří Hospodina!

Jednoduše proto, že stěžovat si je k ničemu,

jak pravila má statečná, nepřekonatelná Irena.

 

 

 

 

 

VYZNÁNÍ

Pane Bože, měl jsem rád jahodový džem

i temnou sladkost ženského těla,

jakož i vychlazenou vodku, sledě v oleji

a vůni karafiátů a skořice.

Jakýpak jsem já prorok? Proč by duch

měl na člověka jak já sestupovat? Tolik jiných,

důvěryhodných, bylo právem vyvoleno.

A kdo by věřil mně? Vždyť viděli,

jak se vrhám na jídlo, jak prázdním sklenice

a mlsně pohlížím na šíji číšnice.

Defektní a vědoucí o tom. Po velikosti

toužící, umějící rozeznat ji všude,

a přesto s ne docela jasným viděním.

Věděl jsem, co zbývá těm menším jako já:

ples krátkých nadějí, shromáždění těch pyšných,

turnaj hrbáčů, literatura.

 

 

 

C

zesław Miłosz - Walc

 

 

CHLAPEC

Házíš do vody udici, stojíš na kameni.

Bosé nohy ti obeplouvá mihotavá voda

tvé rodné řeky v houští vodních lilií.

A kdo jsi ty, na splávek hledící,

zaposlouchaný od ozvěn, ťukotu pleskaček?

Čím jsi to poznamenán, mládenče,

už teď stůněš na svoji osobitost

s jediným steskem: být jak ostatní?

Znám tvé příhody a vím, kým se staneš.

Mohl bych v šatech cikánky sejít tam dolů k řece

a věštit ti: slávu a bohatství.

Bez dodatku, co za to zaplatíš,

vždyť s tím se nelze svěřit těm, kteří nám závidí.

Jedno je jisté: máš dvě povahy,

skoupou a opatrnou proti druhé, štědré.

A budeš dlouho hledat mezi nimi smír,

až se ti tvoje práce budou zdávat marné,

a krásné jen lehkomyslné dary,

šlechetnost srdce, snadná oddanost

bez knížek, pomníků a lidské paměti.

 

 

 

milosz3.jpg

 

 

P

ROBUZENÝ

V pozdním stáří a při zhoršujícím se zdraví jsem se probudil uprostřed noci, a tehdy jsem to zakusil. Byl to pocit štěstí tak obrovského a dokonalého, že v dosavadním životě existovaly pouze jeho náznaky. Nezbavovalo mne to vědomí, nevytrácela se minulost, již jsem v sobě nesl zároveň se svým soužením. Nyní byla náhle zapojena jako nezbytná součást celku. Jako by nějaký hlas říkal: „Netrap se, všechno se stalo tak, jak mělo, učinil jsi, co ti bylo určeno, a nemusíš už myslet na staré věci.“ Pokoj, jaký jsem zakoušel, byl pokoj vyrovnání účtů a pojil se s myšlenkou na smrt. Štěstí na této straně jako by bylo předzvěstí štěstí tam na straně druhé. Uvědomoval jsem si, že se mi dostává neočekávaného daru, a nemohl jsem pochopit, proč se mně dotkla taková milost.

 

 

 

Czesław Miłosz 2. časť
 

 

 

 

Remeselník

Horiac chodí v prúde blikajúcich listov, klarinetov,

stroje pulzujúce rýchlejšie ako srdce, odrezané hlavy, hodváb

plátna, a on sa zastaví pod oblohou

 

a zdvíha k nemu zaťaté päste.

 

Veriaci padajú na brucho, predpokladajú, že je to monštrum

   svieti,

 

ale toto sú kĺby, ostré kĺby tak svietia, priatelia.

 

Žiariace žlté budovy rozseká na dve steny a rozbije steny

   polovice pestré;

zamyslený, pozerá sa na med presakujúci z tých obrovských voštín:

búšenie klavírov, kričanie detí, buchnutie hlavy proti

   podlaha.

Toto je jediná krajina, ktorá ho dokáže cítiť.

 

Zaujíma sa o lebku brata v tvare vajíčka,

každý deň strčí svoje čierne vlasy z čela,

potom jedného dňa zasadil veľké množstvo dynamitu

a je prekvapený, že potom pri výbuchu vytryskne všetko.

Agape pozoruje mraky a to, čo v nich visí:

glóbusy, trestné zákonníky, mŕtve mačky plávajúce na chrbte, lokomotívy.

Obracajú sa v pradenách bielych oblakov ako odpadky v kaluži.

Zatiaľ čo na zemi bol nápis, farba romantickej ruže,

   vlaje,

a dlhá rada vojenských vlakov sa plazí po stopách pokrytých burinou.

Wilno, 1931

 

 

podpis.jpg

 

 

 

 

 

 

 

Kontakt

Štatistiky

Online: 5
Celkom: 166571
Mesiac: 5871
Deň: 201