JEAN COCTEAU

* 5. júla 1889 Maisons-Laffitte - † 11. októbra 1963 Milly-la-Forêt

Francúzsky básnik, grafik, divadelník a filmár, člen Francúzskej akadémie. Býva radený ku kubistické literatúre. Bol dlhoročným životným partnerom herca Jean Marais. Vyrástol v rodine advokáta, kde sa však veľmi uctievalo umenia. Jeho otec sa roku 1898, keď bolo Jeanovi deväť rokov, zastrelil. O tomto zážitku dokázal Cocteau prehovoriť prvýkrát až až na sklonku života. Otcova smrť ho zasiahla a od tej doby sa prejavoval ako problémové a neurotické dieťa. Písal verše a v Paríži im pomáhal recitáciou a uvádzaním jeho priateľ, herec Edouard de Max. Pred prvou svetovou vojnou sa však Cocteau držal programovo ďalej od avantgardy a patril do okruhu konzervatívnych umelcov okolo Catullo Mendes a Maurice Rostand. Fascinovala ho vtedy predovšetkým poézie skupiny Plejáda zo 16. storočia.

Jeho cítenie zmenilo stretnutie s Ruským baletom Sergeja Ďagilevom Ďalším zlomovým bodom bolo stretnutie s Pablom Picassom a potom samozrejme zážitok z prvej svetovej vojny. Čoskoro sa zblížil s ďalšími umelcami z Montparnasse, ako boli Guillaume Apollinaire či Amedeo Modigliani. Vrhol sa potom na divadelnú tvorbu. Jeho hry ako Svadobčania na Eiffelce (1921) sa snažili diváka programovo provokovať. V tej dobe sa stal tiež prvým francúzskym umelcom, ktorý sa prihlásil k homosexualite (hoci mal preukázateľne milostné vzťahy i so ženami).

Bola pre neho vždy typická mnohotvárnosť (André Breton ju videl ako jeden z dôvodov, prečo nebol Cocteau vo svojej dobe docenený). Zaujímavý - úspech mu priniesla hra Ľudský hlas z roku 1930, v ktorej na javisku stojí po celú dobu jediný herec. V roku 1937, na skúškach oprášeného Kráľa Oidipa, spoznal vtedy 24-ročného Jean Marais. Vznikol medzi nimi milostný vzťah a žili spolu až do Cocteauovej smrti. Cez spolužitia na jednom mieste Cocteau Marais písal listy), ktoré sú dnes hodnotené ako samostatné umelecké dielo. V listoch bolo i mnoho milostných básní. Marais bol Cocteaua skutočne múzou a inšpiroval ho k vytvoreniu celého radu literárnych aj filmových diel. Jean Cocteau tiež uviedol Marais do umeleckého prostredia vtedajšej Paríža, a začal tak jeho kariéru. K ich najvýraznejším bezprostrednom spoluprácam patrí film Večný návrat (1943), ku ktorému Cocteau napísal scenár a Marais stvárnil hlavnú úlohu, a zvlášť Kráska a zviera (1946), kde Marais viedol Cocteau ako režisér. Cocteau sa v tomto diele oveľa viac podriadil zvyklostiam kinematografie hlavného prúdu. To publikum nadšene kvitoval, avantgarda to však videla ako podhodnotenie sa a úpadok.

V neděli ráno

V neděli ráno sázky mění si

cyklisté v tričkách závodící

s davy, jež míří před Tržnici.

Ten lásky proud tě ctí, má Paříži.

Zelináři v růžovém snění

a běžci, jež dráhy své sledují,

mistři, hrou vlastní opojeni,

jak lodičky se vzdalují.

Zdravím vás, cyklisté i běžci

odpočívající na předměstí.

Svou cudnou rukou pohladiti vás chci

tam, kde běh váš vás nejvíce znectí.

V neděli večer

Na moři v oblacích jsou domy v osamění.

Bál připomeňme si: lo: pluje v kanavě,

matrózi umrlí, jež valčík v živé mění,

dávají zájemcům na výběr tváře své.

Piano milostné, matrózi mechaničtí,

dívky, jež zhrdají veslařů nahotou.

Tu a tam na cestě se epileptik jistí,

že anděl nevezme mu duši ubohou.

Na malomocné se luna z nebeské báně

dívá, osvětlujíc arkády svitem svým,

co dětí zloději, drazí Marii Panně,

snaží se zajistit klid koňským spřežením.

Domy mizely v moři, nemajíce síly.

A balkony, kde milenci se tísnili,

namísto aby se od budov vzdálili,

společně s nimi se i do snů ponořily.

Usnuvší dívka

Schůzka za stromem plným snění.

Je třeba vědět, kdo se dostaví.

Andělé začasté vše změní,

a strom se stává obětí.

My ale víme, co svědčí nám:

opustit bál a lidi u vína,

střežit se rachotu a ran.

Spánek opravdu začíná.

Usneme, spánek dobro nese.

Příkladně: snové úlety.

A rozmanitě propojme se,

jen aA nás schůdky překvapí.

VždyA spánek to je poezie,

dívka s široce rozevřenou náručí.

Hle, sen už tu je,

jiného nic tě netěší.

Červenání

Dvě dívky tyčící se na konci svých stínů

s vytr valostí, kterou nic nezmění,

před bleskem se pod slunečníky kryjí

a se smíchem si o mně šeptají.

Býti pojednou sám, to věru hrozné je!

Podupán, pošlapán útoky zřejmé pýchy

a navíc v obleku zbarveném od krve

veškeré námluvy pod červení mou ztichly.

Ach, co tak směšného má směšnost provokuje?

Podle vás kulhal bych i v samých nebesích.

A pouze kdyby Bůh mi půjčil slova svoje,

vy skrývaly byste snad ten pitomý smích?

Hle, co jsem zatoužil vám říct, vy stojící

tam v lukách plných zvonečků a sedmikrásek.

Jitřenka naříká v své smutné strážnici

a koule sněhové vám nechci s blátem vracet.

Posměvačky, vy jste opravdu znamenité.

A žár váš vypráví o vašich záměrech

doslova buldočích (myšlenky jsou to líté).

Spíš dívka nevinná jsem já, vy lotrů cech.

Belle et la Bête de Jean Cocteau - Extrai

Kamarád

Ta mramorová pěst jak náboj sněhový je.

A srdce ohvězdila mu.

Ohvězdila i blůzu chrabrému.

Hvězda však černocha marně kryje.

Zůstal sám se svou samotou

překvapen v strážní hlídce polní,

nohy pod ořechem, jmelím a cesmínou,

ohvězděný jak černé tablo školní.

Tak často v koleji se žije

s ranami pěstí, jež bývají i krvavé,

a s ranou, jež tvrdší nad náboj sněhový je,

když krása silou svou nešAastné srdce rve.

Zmiz, ráji falešný

Zmiz, ráji falešný pradávných rukopisů

a zmatků bez lásky.

Zmiz i ty, samoto, jež vedla jsi mě k místu,

kde končí otázky.

V mládí jsem účastnit se chtěl veřejné správy.

Omylem, jak se zdá.

Nikoli muži vy, ale svět tvrdohlavý

mír přece odmítá.

K pochybným záměrům vás svět jen využívá

ve vlky měně vás.

Jen jeho zásluhou vám kryje rouška tklivá

radostiplný čas.

Neb moře nemůže pohltit tolik země

a smutků odplavit

a v niveč rozmetat, co vy jste chtěli zřejmě

s pýchou chránit a ctít.

Ubohé Řecko mé, už dávno pryč jsou časy

jezdců i výboje,

kdy Pallas Athéné svoji tvář opřela si

o těžké kopí své.

V nach moře musíš te: mé Řecko sestoupiti

a říci sbohem všem.

Pod temným nebem hle: svůj popel promísiti

i s božským popelem.

Chci, existuje-li, pít vodu zapomnění.

Taková voda je?

Smrti, tys seděla od mého narození

v hlavách mé postele.

V chvíli, kdy v síly své jen s obtížemi věřím,

hledaje večer klid,

ta, která nemusí mít klíče k žádným dveřím,

přijde mě navštívit.

Tato zem ostatně mou vlastí ani není,

vždyA nemám papíry.

Kde shnilí vyzáblíci jsou, kde utrpení

a lži, falešné hry?

Krásná a něžná smrt mě starostlivě léčí,

když ruku v ruce mé

mi praví: Neboj se, kdo zaslouží mou péči,

cestou potká vždy mě.

86

Něžná a pokorná klade tak léčky svoje,

abych se živý chyt.

Táži se: Smrti, rci, kam vedou kroky moje?

-- Tam, kde jsi míval byt.

Minulost, budoucnost, to pro ni smysl nemá.

Toliko bolest má

nutí tě určit čas, má sladká, něžná, němá,

ó,věčná z neznáma.

AA v klidu doma jsem, anebo na procházce,

já potkávám tě rád.

A představuji si, že jako lidský vládce

máš z masa, kostí šat.

Mám rád ty obřady, lépe či hůře kryté,

v nichž skon je uzavřen.

Ó vy, co ze strachu raději nevěříte,

jste, nejste zároveň.

Jean Marais parle de Jean Cocteau