* 28. mája 1924 Smidary - - † 8. mája 1989 Praha
Český básnik, spisovateľ, scenárista, režisér, herec, dramatik a prozaik, , ktorého preslávili predovšetkým jeho historické romány Kura na ražni a Spoločnosť Ježišova. Po maturite bol nútene nasadený ako pomocný robotník v zlievarni v Plotišti nad Labem a začal študovať dramatické oddelenie Štátnej konzervatória, štúdiá mohol dokončiť - vzhľadom k uzavretiu škôl, ktoré sa týkalo aj konzervatória - až v roku 1947. Po vojne vyštudoval herectvo na DAMU (1951); súbežne bol zapísaný na FF UK (tu po šesť semestrov študoval filozofiu a estetiku; štúdia ale nedokončil). Spolu s oi. Miroslavom Florian a Karlom Šiktancom patril medzi tzv. Básnikov všedného dňa okolo časopisu Máj, ktorí sa snažili zmeniť vtedajšiu pátosu plnú poéziu a vrátiť do nej realitu ako hlavnú tému. Bol aj šéfredaktorom Mája, a to od roku 1958 do jeho zrušenia, po ktorom pracoval v časopise Kultúra a v Literárnych novinách. V rokoch 1964 až 1967 bol tiež tajomníkom Zväzu českých spisovateľov.
Od roku 1970 mal zakázané publikovať; v roku 1975 vykonal „sebakritiku“ a jeho diela mohli opäť vychádzať. Ako herec a režisér pôsobil v divadle v Hradci Králové. Šotolová báseň Dezertér zo zbierky Za život zhudobnil v roku 1982 Jaromír Nohavica.
Husy
Váhavou řadou
mezi domečky a mechem
jdou, hledajíce
nenalezitelné.
Týden co týden
jedna a jedna mizí z nich
a bílé peří
víří v kuchyních.
Váhavou řadou
ty, které zbyly, jdou pak zpět
a prázdné místo
kolébavé
vedou si uprostřed.
Týden co týden
mezi domečky a mechem
každá z nich věří
posledním dechem,
tentokrát jistě
něčím se změní husí svět,
rozpjatým křídlem
dá nám uletět.
Rozpjatým křídlemdá nám uletět.
O Popelce
Popelka přebírá hrách:
zrníčka špatná, zrníčka dobrá,
ano a ne, ano a ne.
A nepodvádí. A neklame.
Někde se smějí.
Někomu koně vyvádějí,
někdo si slavně pojede.
Střevíc už přece není malý,
jen prsty když se uřezaly,
už je to pravda. Uvěřte.
Popelka přebírá hrách:
zrníčka špatná, zrníčka dobrá,
ano a ne, ano a ne.
A nepodvádí. A neklame.
Už jedou vozy s rolničkami,
už na bále se všechno klaní
té pozlacené nevěstě.
Krev neteče, to jenom z dáli,
červení ptáci přilétali,
rvali si peří po cestě.
Popelka přebírá hrách:
zrníčka špatná, zrníčka dobrá,
ano a ne, ano a ne.
Oříšků není, není prince
jen se nám stýská po mamince
a je jen jedna naděje:
Popelka přebírá hrách.
Tiše, jako když váží krovy,
skládají strojek hodinový,
anebo jenom mísí chléb.
A třeba je to lehčí vzduchu,
třeba je to jen píseň v duchu,
třeba jen pírko pravdy je.
Popelka přebírá hrách:
zrníčka špatná, zrníčka dobrá,
ano a ne, ano a ne.
Popelka ví. A zná tu hloubku,
ví, že je sama, bez holoubků.
A přece ten hrách přebere.
O psím andělu
Falešné slzy světel na asfaltu.
Snad myslel na fenku
či na kost vzpomínal tu –
nože kol uhrančivých
chytily, skříply
a rozdrtily.
Vleče se pryč,
čelistí vykloubenou
kvílí – ne! kvílí – ne!
řve, padá, kňučí
a utichne.
A lidi kolem
vidí:
černý a chlupatý,
s urousanými křídly
psí anděl leží zplihlý
a příliš velká bolest
po loužích šíří svatozář.
Rozpolcená tma
nad tělem lomí rukama,
v sloupu do nebes
ztrnulé zvuky stanou.
Tak stranou
zatáhli ho.
Je to však už jen hadr,
opršelý a trudovitý,
záhrobní hadr,
více nic.
Anděl je na střechách,
komíny očichává
a hryže kosti létavic.
Přibit tisíci nezdary,
přibit tisíci nadějemi
sedět jako nejtišší šelma,
a rvát se a číst.
Bílý kůň nevystoupí z hlubin,
neobjeví se ohnivý list.
Mezi buňkami, mezi jehlami,
mezi plameny, mezi psy,
mezi hvězdami,
tam, kde se probouzíte,
tam, kde chodíte spat,
kde by snad nikdy nebylo a není –
hledat
a nalézat.
(Večer v laborato
Sazeč
Nemaje oblak, řízu, ani plnovous,
pánubohu se nepodobá.
Třebaže z vesmíru písmem pod rukama
vzniká mu slovo a doba.
Pánubohu se nepodobá,
v košili, s brýlemi, s písní
tak uskřípnutou mezi rty,
pánubohu se nepodobá
s normou a bez myrty.
Ohaři z kovu, řádky letí.
Neviděn rozesívá nás
a na věčný soud váže věty:
Zalhal jsi? Zalhalas?
EPILOG
Byl to ten den, kdy do poháru
s prstenem spadne listopad.
Oslepla v městech okna barů
a zmlkly housle. Ješt hrát
v takových dnech, dnech slz a zmarů
To smrt je lehčí v čase tom.
A smrt se slila do pohárů.
Byl to ten den, kdy v chvíli hromů
připadal jsem si jako strom,
strom na balvanech v mrtvém lomu.
V takový den se zřídka stává,
aby nás ješt mátly sny
a tam, kde roste trn a tráva,
abychom našli prameny
a vodu, která odkapává
jak husté víno přes čeřen.
Dnes už jen v básních se to stává.
A přece já, jenž hledal všude,
i v neštěstí, jsem našel sen
jak zralý hrozen v míse chudé.
Ten sen na Vaší podobizně
se chvěl jak v džbánu mladý med.
Ten sen byl ilusí mé žízně,
ve které žil jsem tolik let
v hladu a v hlubokosti trýzně
a myslel nad dnem mělkých lžic
o neskutečné podobizně.
Bylo to, jak když v čase blesků
do železa a do vichřic
roubuješ růži na netřesku.
V tom snu jsem hledal pro plameny,
tryskající z mé samoty,
hliněný kahan, kahan ženy,
studnici vody pro své rty
jak olej pro knot rozžhavený,
a snad i tóny, v nichž by krev
stala se hudbou nad plameny.
Ješt dnes cítím, jak se lije
z úst Vašich ve mn zrání rév
a zrání hlubin poesie.
Ten sen, to byla cesta s Vámi,
divoká jízda samý vzdor,
nejtvrdší cesta voštinami,
kde pluh se láme o úhor,
a zase cesta nad vodami,
kde černé víno sládne z pěn.
Tak se mi zdála cesta s Vámi.
Nebyl to stín, stín na kameni,
a nebyl to už ani sen,
jen horká touha po splnění.
A řekl jsem si: Nevěděti
je ješt horší, než být jist,
že jdem zas od deseti k pěti.
A napsal jsem Vám v noci list,
jak rozhodil bych zrno k setí,
šeptaje, že je lépe žít
ohnici, nežli nevěděti. -
Je to snad zvykem v tomhle čase,
že vše se musí ukončit,
kde jindy teprv začíná se?
Váš dopis přišel: »Nedovedu
trhat květ, když se nabízí.
Je všechno kolem jako z jedu.
Je všechno kolem jako z rzi.
Snad je to jenom cesta z ledu,
jež v horách vede k temenu.
Milovat? Nesmím. Nedovedu.
Vzpomenu vždycky v trpkém žití,
až spatřím ohe z Vašich snů.
A ať Vám stále hvězdy svítí!«
Já četl list ten v dom chudém
a těžký žal mi z něho zněl,
žal nade vším a nad osudem,
nad žatvou osamělých včel,
A vrátil jsem se ke své svíci
a do hladu a do dřiny
a k nové cest za vichřicí.
Začínat znovu? Nechce se mi
dožít se ješt nových ztrát.
Ani mi nelze nad číšemi
na jedné strun smutek hrát.
Jsou ješt města v cizí zemi,
kde možno žíti v proměnách,
když doma zůstat nechce se mi.
Jen nespočinout v tmách a v klidu.
Snad setkáme se - svět je malý -
jako dva vichry v ovoci.
Snad uslyšíte jen, že v dáli
umírám sám a v nemoci.
Řeknem si pak, že jsme tu stáli
jak tvrdé kmeny v každý čas
a že nám svět byl vždycky malý.
A že to nebyl jen den zmaru,
ve kterém osud spojil nás
jak prsten s hroznem na poháru.
Štatistiky
Online: | 5 |
---|---|
Celkom: | 386461 |
Mesiac: | 6607 |
Deň: | 222 |