Choď na obsah Choď na menu

johann-wolfgang-von-goethe-1749-1832-german-writer-and-statesman-in-e4cn2r.jpg

 

JOHANN WOLFGANG VON GOETHE

 

*28. august 1749, Frankfurt nad Mohanom – † 22. marec 1832, Weimar 

 

 

 

Nemecký básnik, dramatik, humanista, vedec, politik a mysliteľ. Jeho otec bol zástupcom v cisárskej rade, matka, bola dcérou frankfurtského starostu. Vyučovali ho súkromní učitelia,. Počas štúdia  práva v Lipsku nemal priateľov, bol utiahnutý, viac ako právo ho zaujímalo kreslenie a písanie veršov. Po návrate domov sa venoval literárnej tvorbe. Od roku 1770 v štúdiu práva v Štrasburgu. Zaujímal sa viac o anatómiu a chémiu. Stretáva sa s Herderom, vtedy už váženým autorom, ktorý ho výrazne ovplyvnil. Herder ho priviedol k štúdiu Shakespeara a k ľudovej slovesnosti. Napokon získal licenciát a mohol sa stať advokátom. Po ukončení štúdia sa vrátil domov a neskôr pôsobil ako advokát na ríšskom súde v nemeckom meste Wetzlar. Po čase sa začal sa venovať výhradne literárnej tvorbe. Tu napísal svoje najznámejšie dielo Utrpenie mladého Werthera, inšpirované nešťastnou láskou k Charlotte (Lotte) Buffovej. Po vydaní tohto diela sa vrátil opäť domov a od roku 1775 žil na pozvanie sasko-weimarského vojvodu v meste Weimar.. Stal sa členom Tajnej rady a prvýkrát v živote sa venoval práci, za ktorú dostával plat. Snažil sa kultúrne zveľadiť malé vojvodstvo a realizovať viaceré reformy. 10. apríla 1782 bol povýšený do šľachtického stavu. Veľa cestoval, zoznamoval sa s novými ľuďmi, venoval sa svojej literárnej tvorbe. Postupne sa stal vedúcou osobnosťou hnutia „Sturm und Drang“ (Búrka a vzdor). navštívil Apeninský polostrov a Sicíliu.  V roku 1799 sa do Weimaru presťahoval aj básnik a dramatik Friedrich Schiller, ktorý chcel byť v blízkosti Goetheho, s ktorým spolupracoval už niekoľko rokov. V roku 1798 publikovali niekoľko balád. Napísal balady Nevesta z Korintu, Čarodejníkov učeň, Hľadač pokladov, Boh a bajadéra. Po roku 1793 sa zdržiaval prevažne vo Weimare a v Jene, tieto mestá opúšťal len na krátku dobu, väčšinou kvôli ceste do českých kúpeľov. Počas posledných desiatich rokov života sa zdržiaval len doma, snažil sa dopísať rozpracované diela, najmä Fausta. Už počas svojho života sa stal známym a uznávaným autorom.  Je autorom vlastnej autobiografie, ktorá vyšla pod názvom Poézia a skutočnosť (Dichtung und Wahrheit). Venoval sa aj mineralógii, botanike a fyzike, zaujímala ho najmä teória vzniku farieb anatómiu, objavil medzičeľustnú kosť. Je po ňom pomenovaný minerál goethit. Svoj názor na život a svet sčasti vyjadril vo svojom básnickom diele, najmä vo „Faustovi“ a ďalších básňach staršieho obdobia, sčasti vo svojich výrokoch, prírodovedne-filozofických spisoch, rozhovoroch a listoch. Jeho filozofický vývin viedol od odmietnutia školskej filozofie, cez prebudenie vlastného filozofického myslenia, až k prírodnefilozofickým štúdiám prvého weimarského obdobia v konfrontácii s Platónom, novoplatonizmom, G. Brunom a predovšetkým so Spinozom. VTaliansku sa sústredil na učenie o farbách a komparatívnu morfológiu (porovnávacie tvaroslovie) a zásadnú diskusiu so Friedrichom Schillerom. Na pamiatku veľkého priateľstva Goetheho a Schillera stojí na námestí pred Nemeckým národným divadlom vo Weimare ich bronzová socha.

 

780x_af07076277bc84cf0ff28ce18de1213e.jpg

 

 

FAUST

Preklad: Petr Bouř, 2004

FAUST: ZASE JEDNA TRAGÉDIE

1.1. Úvod

Přestaňte prchat, přeludné stíny,

a zjevovat se jen uprostřed noci.

Chci s vámi prohlédnout, být jiný.

Zklidnit báze ň mi zkuste dopomoci.

Uvidíte, že přestanu být líný,

až mi mou mysl, jako rejnoci,

kteří v stříbrných peřejích řádí,

rozčeříte ztrenou vů ní mládí.

 I ty se mnou budeš mít jisté,

že se ztracené dojmy znovu vynoří,

zapomenutá přátelství a city čisté

jako pochodně znovu zahoří,

a bolest a stesk duše prosté

tápající v klamném pohoří

ti nasypu jako zrní,

ať vidíš, jak se ště stí vrní.

 Vím že písně kolem hlavy

často jen bleskurychle proletí,

než pro jednu přijde čas pravý

dvacet dalších skončí ve smetí.

Přesto doufám, že neznámé davy

můj zpě v jak racek obletí,

a pokud ho uslyšíš a osloví tě ,

budu mít radost jako dítě .

 Příliš dlouho jsem si odpíral

tu plavbu v tichém svět ě snění,

dusil jsem city a zapíral

že pouhé dojetí hrdé srdce změní

a místo, abych moudrost nabíral,

hledal jsem, kde svě tlonení.

Co nabyl jsem, vidím v dáli,

co ztratil jsem, teď mě pálí.

 

 

unnamed.jpg

 

PÍSNĚ

Příznivým

Pěvci nejsou na řeč skoupí,

rádi na veřejnosť vstoupí;

je buď pochval nebo haň!

K zpovídání není prosa,

za to každý rád sub rosa

tajemství dá Muse v daň.

 

Chyby moje, tužby moje,

žití klid a bouřné boje

v kytce této květy jsou;

o kmetství a bujarosti,

jako o vině a ctnosti

písničky se pěkně čtou.

 

 

 

Milému na blízku

Na tebe myslím, když mi slunka září

             moře se stkví,

na tebe myslím, když se luna tváří

             ve zdrojích zří.

 

Spatřuji tebe, když se vichru mocí

             přehání prach;

na úzké stezce poutníka když v noci

             pojímá strach.

 

Slyším tě, když se nosí nad potokem

             šplounáhí vod.

Tichým ubírám se krokem,

             jak je mi vhod.

 

Při tobě dlím; když dálnou chodíš stranou,

             blízek jsi nám!

Zapadá slunce, brzy hvězdy vzplanou.

             Kéž tě tu mám!

 

Johann Wolfgang Goethe „Pygmalion" (1776)

 

Růže pustých polí

Růžinku hoch uviděl,

růži pustých poli,

krásnou, jak by den se rděl,

radostí se rozechvěl,

oč, že si ji zvolí.

Růži, růži, růžinku,

růži pustých polí.

 

Řekl jinoch : Vezmu tě,

růže pustých polí!

Řekla růže: Píchnu té,

a ty půjdeš mrzutě,

poznáš, jak to holí. 175590.jpg

Růže, růže, růžinko,

růže pustých polí.

 

Hoch již bere pravicí

růži pustých polí;

růže v prst jej ranicí

nevymkla se panici,

jenž jen ji si volí.

Růži, růži, růžinku,

růži pustých polí.

 

 

 

 

img_2495.jpg

 

 

 

 

 

 

 

_vyrn_16450137.jpg

 

 

Vzdálené

Tak přece odňato mi tebe!

Vzal mi tě, krásná, kvapný čas?

Vždyť ještě slyším vůkol sebe

tvé každé slovo, každý hlas.

 

Jak poutník, když se rozednívá,

by zrak svůj marně vzhůru pjal,

by skřivánka, jejž blankyt skrývá,

v té dalekosti uhlídal:

 

tak zraky moje přezírají

houšť, ba i lán i polní trať;

mé všecky písně k tobě lkají:

Ó milá moje, vrať se, vrať!

 

 

Šťastná plavba

Mlha se trhá,

nebe se jasní,

Aeolus snímá

tísnivé pouto.

Větérci šumí,

plavec se zvedá.

K dílu, kdo čumí!

Dělí se vlna,

blíží se dálka,

spatřuji zemi!

 

 

 

 

 

Při řece

Plyňte písně bez naděje

k moři, jež vás vypije;

ať mi hoch vás nezapěje,

ani děvče-lilije.

 

Jí jste byly věnovány;

ona věrnosť málo ctí.

Do vody jste byly psány;

proto jenom plyňte s ní!

 

 

 

Johann Wolfgang Goethe „Symbolum“ (1815) II

 

_vyr_6540b47af45-49b3-4e03-a182-bbfc248d4b49.jpeg

 

 

Naděje

Přej mi, štěstí, by mně síla

vystačila na má díla!

Odvrať mdlobu, pramen škody!

Nejsou to jen sny a kličky:

tyhle stromy, teď jen tyčky,

dají stín a dají plody.

 

 

Na měsíc

Plníš opět důl i keř

leskem mlhavým,

i v mou mysl kane šeř

tichým jasem tvým.

 

Přívětivě, ač jsi bled,

svítíš ku mým zdem,

vlídně jako druha hled

nad mým osudem.

 

Každý dozvuk slyším kol

o dobrém i zlém,

míjím radosť, míjím bol

na ústraní svém.

 

Teč jen dále toku řek!

v smutku já teď dlím;

zmizel žert i polibek

i ta věrnost s ním.

 

Však já přece jednou měl

co tak vzácno je všem nám,

že i teď si na svůj žel

toho vzpomínám.

 

Šum jen řeko, v důl se sveď,

lej se, lej a spěj,

šum a mému zpěvu teď

hudby dodávej!

 

I když z tebe noční tmou

valný hlučí vztek,

i když neseš vlnku svou

kolem poupátek.

 

Blah kdo sebe, buď jak buď,

před zlým světem skryl,

druha tiskl na svou hruď

a s ním pocítil,

 

co se dosud lidem všem

zdálo mlhou jen,

a co hrudi bludištěm

táhne jako sen

 

 

 

cideb_goethem.jpg

 

Sebeklam

Záclona v stálém pohybě;

sousedko já tě znám,

jistě ty v tajné oblibě

nakukuješ si k nám.

 

Jsem-li já doma, zda můj hněv,

žárlivší celý den,

pění mi ještě mladou krev,

či zda jsem vybouřen.

 

Ach, byl to smutný sebeklam!

Pohled můj poznává,

že si to vítr sem a tam

záclonou pohrává.

 

 

Odpovědi k otázkám při hře společenské

Dáma.

Čím pak jímá srdce ženy

veliký a malý svět?

Novotou — máť mnoho ceny,

vždy je vítán její květ;

ale věrnosť bez proměny

nad ni jest, neb nám i v mráz

květy sype kolem nás.

 

Mladý pán.

Paris hvozdy, slujní taje

a v nich Nymfy dobře znal,

až Zevs trud mu sesílaje,

nebešťanky tři mu dal;

kdyby teď si vybíraje

Paris nový u nás žil,

v rozpacích by sotva byl.

 

Zkušený.

Nakloníš si ženy, synu,

vyjdi jim jen něžně vstříc;

kdo je kvapným, má se k činu,

dosáhne snad ještě víc;

kdo však, jak by na dívčinu

nechtěl ani upříť zrak,

uráží, je svůdcem pak.

 

 

l291884.jpg

Spokojený.

Rozmanitá lidí snaha,

nepokoj a domnění;

mnohdy věc, jež dosti drahá,

v radosť nám se promění;

ale vrchem všeho blaha,

volitelkou slastných cest

lehká, dobrá mysl jest.

 

Veselá kopa.

Na zpozdilé kousky lidí

kdo se divá den co den,

když jen blázny vůkol vidí,

sám též zaň je prohlášen,

ten jak soumar pánu svému

do mlýna se bědaří.

Věřte mně! že srdci mému

o nic líp se nedaří.

 

 

Johann Wolfgang Goethe „An den Mond" (1770) II

 

Pastýř

Pastýře jsem znal,

který stále spal,

stáda maje dbáť.

 

Děvče se ho tknulo,

to jím tuze hnulo,

přestal jísť a spáť.

 

Hvězdy čítal v noci,

nemohl se zmoci,

měl to smutný čas.

 

Až když si ho vzala,

změna s ním se stala,

spal a jedl zas.

 

 

800px-goethe_-stieler_1828-.jpg

 

FAUST

1.1. Předehra

Ředitel divadla, básník, vtipálek.

ŘEDITEL DIVADLA:

 Hej vy dva, věrni stále,

v temné bouři i časech denních,

poraď e, jak v německých zemích

 bychom náš podnik táhli dále.

 Zejména toho jsem chtěl vždy bavit,

kdo plně žije a nechá žít.

Harampádí v koutech nechal jsem se zbavit,

abych tu takových mohl více mít.

 Koukej jak sedí, k oponě oči stočili,

do našich příběhů by rádi vskočili.

Však zhojit hrubou duši lidu

se ti nepodař í perlou.

Vždyť mnoho z nich poslední třídu

stěží prolezlo s berlou.

Hlavně a ť to vypadá čerstvé a nové,

inteligentní, ale ne moc tumpachové.

 Už vidím, jak nám sem masy plynou

- u naší boudy se budou tlač it,

křižovat jako vlna s vlnou,

futra u dveř í jim nebudou stač it. 

Při útoku na naši kasu

nebudou hledět na ně jaký ten strk.

Jako sysel ženoucí se k obilnému klasu.

Kvůli lístku jsou schopni zlámat si i krk.

 Kouzlo, co účinkuje na všechny lidi,

jim teď ukaž, básníku, ať vidí!

BÁSNÍK:

 Nemám rád početné davy,

psychózy co zachvátí město.

Poslední myšlenku mi vyženou z hlavy.

Už tak je tam jen beztvaré těsto.

 Básníkům tiché nebe patří,

radost tam kvete, slavíci tlukou,

láska a p átelství svorně se brat ří

jak stvořeni byli boží rukou.

 Kdesi hluboko uprost řed hrudi

jakoby věčný oheň plál.

Ně koho studí, ně koho budí;

šťasten kdo ráno sen svůj nese dál.

 Pro mě je nejvyšší sudí

ne ministr, anebo snad král,

ale kouzlo prchavého okamžiku.

Pravdivé jen, když zmizí v mžiku.

 

 

gotheportrat_h.c._kolbe-weimar_goethe_nationalmuseum_01.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kontakt

Štatistiky

Online: 4
Celkom: 166571
Mesiac: 5870
Deň: 200