* 16. november 1810, Praha – † 6. november 1836, Litoměřice
Český básnik, predstaviteľ romantizmu a českého národného obrodenia. Narodil sa ako Ignác Mácha (meno Karel si pridal z dôvodu obrodeneckého trendu a Hynek je počeštený Ignác). Meno Ignác získal po jednom zo svojich kmotrov. Otec bol mlynársky tovariš, vojak a později majitel krupařského krámku. atka pocházela z rodu českých hudebníků. když mu bylo i šestnáct let, usadila sa rodina na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí). Zde bydlel se rodiči do odchodu do Litoměřic v roku 1836; zde vznikla převážná část jeho literárního díla. Od 1830 navštěvoval na pražské univerzitě filozofickou fakultu a mezi roky 1832 a 1836 studoval na téže univerzitě práva. V letech 1831 až 1832 navštěvoval přednášky Josefa Jungmanna. Prvé básne písal po nemecky, potom písal obomi jazykmi a nakoniec tvoril iba v češtine. Pochovaní je v Prahe.
MÁJ
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
zvučelo temně tajný bol,
břeh je objímal kol a kol;
a slunce jasná světů jiných
bloudila blankytnými pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I světy jich v oblohu skvoucí
co ve chrám věčné lásky vzešly;
až se – milostí k sobě vroucí
změnivše se v jiskry hasnoucí –
bloudící co milenci sešly.
Ouplné lůny krásná tvář –
tak bledě jasná, jasně bledá,
jak milence milenka hledá –
ve růžovou vzplanula zář;
na vodách obrazy své zřela
a sama k sobě láskou mřela.
Dál blyštil bledý dvorů stín,
jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž,
jak v objetí by níž a níž
se vinuly v soumraku klín,
až posléze šerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromům vinou. –
Nejzáze stíní šero hor,
tam bříza k boru, k bříze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem spěchá. Vře plnou –
v čas lásky – láskou každý tvor.
Za růžového večera
pod dubem sličná děva sedí,
se skály v břehu jezera
daleko přes jezero hledí.
To se jí modro k nohoum vine,
dále zeleně zakvítá,
vzdy zeleněji prosvítá,
až v dálce v bledé jasno splyne.
Po šírošíré hladině
umdlelý dívka zrak upírá;
po šírošíré hladině
nic mimo promyk hvězd nezírá;
Dívčina krásná, anjel padlý,
co amarant na jaro svadlý,
v ubledlých lících krásy spějí.
Hodina jenž jí všecko vzala,
ta v usta, zraky, čelo její
půvabný žal i smutek psala. –
Tak zašel dnes dvacátý den,
v krajinu tichou kráčí sen.
Poslední požár kvapně hasne,
i nebe, jenž se růžojasné
nad modrými horami míhá.
„On nejde – již se nevrátí! –
Svedenou žel tu zachvátí!“
Hluboký vzdech jí ňadra zdvíhá,
bolestný srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky pláč a lkání.
V slzích se zhlíží hvězdný svit,
jenž po lících co jiskry plynou.
Vřelé ty jiskry tváře chladné
co padající hvězdy hynou;
kam zapadnou, tam květ uvadne.
<
Lovecká
Hurá!
Tak vesele jasný uvítán buď den,
Jenž modrém se na nebi zdvíhá,
Ven ze dvoru temna, u prostoře jen
Tam veselo nám; jen ze dvoru ven,
A hlučno ať zpěv se rozlíhá,
By hluboký přírody zaplašil sen! -
Hurá! hurá! hurá!
Hluboký mrtvého lovce je sen,
Jej nevzbudí k honbě již veselý den;
Teď živi, teď k honbě, teď veselo jen!
Hurá! hurá! hurá!
Viz, zelený jak se na lovce tam bor
Tak vábně a radostně dívá;
Již zpěvem každý se probudil tvor,
I ozvěna hlasně od dalekých hor
Co daleký zpěv se ozývá;
Ji probudil ze sna náš lovecký sbor.
Hurá! hurá! hurá!
Ba milý je život a milý je bor,
Je nerad opouští uhoněný tvor;
My živi, my k honbě, my lovci jsme hor.
Hurá! hurá! hurá!
Již v prostoře; v dálce za námi je ves,
Náš sbor se již lesem prodírá,
Viz jelen! tu rána na ránu a ples,
Zvěř prchá, leč raněnu dohonil pes,
A lapený jelen umírá,
A vesele hlučně se rozléhá les:
Hurá! hurá! hurá!
Již padl a neslyší vrahů svých ples,
Víc nikdy svůj rodný již neuzří les.
Nám kořist, nám honba, nám veselo dnes;
Hurá! hurá! hurá!
Hurá!
Rozbor díla: Máj (K. H. Mácha) MÁJ
Noc
Temná noci! jasná noci!
Obě k žalu mne budíte.
Temná noc mne v hloubi tiskne,
Jasná noc mne vzhůru vábí;
Temné hlubiny se hrozím,
Ach! a k světlu nelze jíti.
Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!
K vám já toužím tam světla ve říši!
Ach, a jen země je má!
Člověkem jsem; než člověk pohyne,
Ve své mě lůno zas země přivine,
Zajme, promění a v postavě jiné
Matka má, země, zas mě vydá!
Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!
K vám budu toužiti světla ve říši,
Ach, a jen země bude má!
Květinou-li mne životu navrátí,
List můj i květ můj k světlu obrátí.
Však, ach, jen země zas, tma mě uchvátí,
Světla ve stany jiti nedá!
Vy hvězdy jasné! - Vy hvězdy ve výši!
MÁJ
Již od hor k horám mraku stín –
ohromna ptáka peruť dlouhá –
daleké noci přikryl klín,
a šírou dálkou tma je pouhá.
Slyš! za horami sladký hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v noční čas
uvádí hudbu jemnou.
Vše uspal tento sladký zvuk,
i noční dálka dřímá.
Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“ –
A opět mlčí. Tichá noc
kol kolem vše přikrývá.
Zhasla měsíce světlá moc,
i hvězdný svit, a kol a kol
je pouhé temno, šírý dol
co hrob daleký zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i líbý trouby zvuk,
a u vězení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
„Hluboká noc – temná je noc! –
Temnější mně nastává – – –
Pryč, myšlenko!!“ – A citu moc
myšlenku překonává.
Hluboké ticho. – Z mokrých stěn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutý hlas
dalekou kobkou rozložen,
jako by noční měřil čas,
zní – hyne – zní a hyne –
zní – hyne – zní a hyne zas.
„Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc –
však delší mně nastává. – – –
Pryč, myšlenko!“ – A hrůzy moc
myšlenku překonává. –
Hluboké ticho. – Kapky hlas
svým pádem opět měří čas.
An den Gräbern der Freunde
Was blinkt dort, vom schaurigem Glanze des Mondes beleuchtet?
wie um Mitternacht, oben ein glänzender Stern?
Sehnend mich, dieses zu sehen, komme ich eilig hernieder.
Ach! es ist, (schauriges Bild!) Freundes, des treuesten, Grab.
Oben am Gipfel desselben glänzet ein Kreuz stark vergoldet,
an dessen Spitze das Licht des stillen Mondes sich bricht!
Traurig blicken herab Cypressen, die ich gepflanzet,
scheinen zu sagen mir, hier ruhet begraben ein Herz,
das dich eben so stark, wie wenige lieben, geliebet,
das, da sein Auge ihm brach, sterbend den Namen noch sprach;
„Freund, so lebe denn wohl. Da uns das Schicksal hier scheidet,
harret dein treuester Freund, der dich stets lieben wird, dort.“
Darum harre ich auch, bis mich ein Engel berufet,
dann, Freund, freue dich auch, denn uns vereinet die Gruft.
Ani labuť, ani Lůna
oblaky neoře;
léč to bílá kaple stojí
na vysoké hoře.
Na tu horu za svítání
dívka putovala,
na práh klekla, ruce spjala,
smutně zaplakala.
Pro mne ach dívčina krásná,
pro mne se nesouží,
dej jí panno, hvězdo čistá,
po kom ona touží.
V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
moji vzejdou zlatý jako máj;
jaký mladosti mně slibovali snové,
takový že najdu v světě ráj.
Než ach brzo, příliš brzo přešli,
................................
................................
tmavošedá v lůno jala noc! –
V světlo Lůny kvítko zdvíhá vnadnou
radostně, zdá se, že hlavu svou;
sehnu se, ach, a co slzou chladnou,
rosou noční skropí ruku mou. – –
Zkvětlá růže v kraje své mě víže
čárnou mocí, touhy proletá
cit mé srdce; přistoupiv však blíže,
spatřím, ach, že z hrobu vykvětá.
Lílie, jejíž jsem za svítání
obdivoval sněhobílou zář,
v noc korunu stříbrobledou sklání
k vlhké zemi, i uvadlou tvář.
Hledám lidi, mém jak ve snu žili;
bez srdce však larvy najdu jen; –
snové moji, běda! – snové – byli,
jestoty je všecky zničil den.
V šírý svět po ráji touhou mroucí
rámě moje rozestíral jsem –
po ráji – a na prsa horoucí
pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.
Aniž křičte, že vám stavbu bořím,
jenž by sama v krátkém padla čase;
neb kdy základ krysy rozlézají,
celý dům se větrem již kolíbá,
jehož krov se k zemi skoupě shýbá,
jakou schránu střechy jeho dají? –
A kdy nové stavení má státi,
zdaliž rádno stavbu zase jinou
na základu u vysokost hnáti,
předešlé který byl pádu vinou?
Protož buď i základ vyvržený,
nový základ vložte v zemi plodnou;
na něm nový dům buď založený,
jehož střechy přede bouří škodnou
i před parnem denním vás uchrání. –
Kdyby však před stavby ukončením
konec vzala stavba s mojím bděním
(spaní člověk mdlý se neubrání):
pak na místo mistra zesnulého
některý z učenců jeho vstane,
ten přikročí v dráze znamenané
k ukončení stavení nového.
Budoucí vlasť
„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? –
Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! –
Snad že se vlny mořské bojíš? –
Ó neboj se, pevná jest loď! –
Slyš, páže můj! – darmo volání; –
on neslyší! – Co znamená
ta touha tvá, to tvoje lkání?“–
„Tam za mlhou snad vlasť je má!
Ó patř! ó hleď! co z moře klínu
v požár večerní vystoupá,
polou to leží v mlhy stínu,
půl to chová vlna skoupá.
Ó pane, hleď, v poslední záři
jak zlatě soumrakem to hrá;
ó jistě vlasti hledím v tváři,
ó jistě, jistě vlasť to má!“
„Ó páže můj, nechtěj tam zříti!
Darmo radostný budíš cit! –
Co pravíš vlastí tvojí býti,
jest jenom Lůny chladný svit;
až vzhůru se nad moře zvedne,
až poslední dne zhasne zář:
obličej její touhou zbledne,
jakou i tvoje zbledla tvář! – –
Slyš, páže můj! – Kroky měsíce
jsou daleko, vpůl přešla noc! –
Proč rosí slza tvoje líce? –
Jakého želu zas tě moc,
mé dítě, moří?“ – „Hleď, ó pane!
sotva to oko rozezná,
co v bledé Lůny záři plane;
ó jistě, jistě vlasť to má!“
„Čí jazyk tobě řečí zrádnou
lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? –
Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou!
Co tam zveš vlastí, jest jen mrak.
A proto slyš! ó slyš, pojď spáti,
než líce zjitra zbarví den;
snad že se ve snách budeš smáti
vstříc vlasti své; sen jako sen!“
Poslechnul páže, odšel spáti.
Ještě nepřešel noci stín,
pán vloží, pokoj chtě mu dáti,
jej v lůžko chladné, v moře klín.
A nad ním jitro, večer vzplane,
již však nezbarví jeho líc; –
on věčně, věčně nepovstane; –
že hledal vlasť svou, neví
Karel Hynek Mácha - Máj - úryvek básně úvod -
Antonín Kaška ukázka z připravované audioknihy
Intermezzo I
Půlnoc
(krajina)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola duchů dav se rojí;
hrůzných to postav sbor se stíhá.
Sbor duchů
„V půlnočních ticho je dobách;
světýlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá zář
svítí v dnes pohřbeného tvář,
jenž na stráži – co druzí spí –
o vlastní křížek opřený
poslední z pohřbených zde dlí.
V zenitu stojí šedý mrak
a na něm měsíc složený
v ztrhaný mrtvý strážce zrak,
i v pootevřené huby
přeskřípené svítí zuby.“
Jeden hlas
„Teď pravý čas! – připravte stán –
neb zítra strašný lesů pán
mezi nás bude uveden.“
Sbor duchů
(sundávaje lebku)
„Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudiž život – přijmi hlas,
buď mezi námi – vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jiný tvé místo zajme zas.“
Lebka
(mezi nimi kolem se točíc)
„Jaké to oudů toužení,
chtí opět býti jedno jen.
Jaké to strašné hemžení,
můj nový sen. – Můj nový sen! –“
Štatistiky
Online: | 5 |
---|---|
Celkom: | 386441 |
Mesiac: | 6601 |
Deň: | 214 |