Choď na obsah Choď na menu

vergilius--2-.jpg

 

 

PUBLIUS VERGILIUS MARO

 

* 15. október 70 pred Kr., Andes, Taliansko – † 21. september 19 pred Kr., Brundisium

 

 

 

 

 slovenčine nazývaný aj Vergílius alebo zastarano Virgil; v neskorej antike aj Publius Virgilius Maro. Rímsky básnik tzv. zlatého veku latinskej literatúry. Spolu s básnikmi Horatiom a Ovídiom je považovaný za jedného z najvýznamnejších po latinsky píšucich autorov. Napísal spolu tri básnické skladby: Bucolica (Bukoliky, piesne s pastierskou tematikou), Georgica (Georgiky, básne s roľníckou tematikou) a hrdinský epos Aineis (Enneida), ktorý sa stal národným rímskym eposom. Jeho dielo sa dochovalo v stredovekých kódexoch: Vergilius Augusteus, Vergilius Vaticanus a Vergilius Romanus. Jeho otec bol rímsky občan, ktorý vlastnil malý majetok neďaleko Mantovy. Študoval pravdepodobne v Neapole a v Ríme, kam prišiel asi okolo roku 52 pred Kr. Prvý úspech na literárnom poli dosiahol vydaním Bukolík roku 39 pred Kr. Všimol si ho Gaius Cilnius Maecenas (odtiaľ „mecenáš“), významný patrón umelcov a Augustov „minister kultúry“. Pripojil k okruhu politicky angažovaných básnikov združených okolo tejto osobnosti a v nasledujúcich rokoch na jeho popud vložil svoj talent do služieb režimu. V  roku 41 pred Kr. prišiel o rodinný majetok. Na zásah vplyvných osôb – Octaviana Augusta, Asinia Polliona, Cornelia Galla a Alfena Vara - bol odškodnený. Po roku 39 pred Kr. sa ponoril do novej literárnej činnosti. Zoznámil s viacerými významnými básnikmi doby, medzi inými i s Horatiom a Variom Rufom, ktorý sa neskôr postaral o vydanie jeho Aeneis. V rozmedzí desiatich rokov vznikalo postupne druhé básnické dielo Georgica, ktoré sa na Augustovu žiadosť zaoberalo roľníckou tematikou. Po jeho dokončení roku 29 pred Kr. si ho Augustus dal osobne predčítať Vergíliom na jeho statku v Kampánii (ten získal za svoju činnosť od Augusta ako dar). Po roku 29. pred Kr. začal nový projekt – hrdinský epos Aeneis, inšpirovaný veľkými eposmi gréckeho básnika Homéra. Eneida mala dokázať, že rímsky národ sa vyrovná Grékom, a to svojimi činmi, ktoré sú predmetom skladby, aj umeleckou zručnosťou. Pridržiaval sa Augustovej politiky a použil epos na oslavu vládnucej julsko-klaudiovskej dynastie aj osobných Augustových úspechov. Augustus s veľkým záujmom sledoval tvorbu Eneidy, ba počas procesu písania mu Vergílius niekoľkokrát predčítal cisárovi niektoré pasáže. Skôr, než bolo rozsiahle epické dielo dokončené, Vergílius bezprostredne po návrate zo študijnej cesty po Grécku zomrel. V svojom závete údajne určil, aby jeho nehotová práca bola spálená, Augustus to však zakázal a prikázal, aby Lucius Varius Rufus a Plotius Tucca epos vydali. Eneida si okamžite po vydaní získala úspech, ktorý pretrval po tisícročia po jej vzniku.

 

 

vergilius--1-.jpg

 

 

img_2495.jpg

 

 

<

 

 

eneida-sk.jpgHostina.

Bůh Amor vzbudí v Dídóně šílenou lásku k Aeneovi

Aeneas — otcovská láska mu nedá dopřát si klidu —

Acháta napřed pošle, by kvapně se rozběhl k lodím,

všecko to synovi řekl a do města přived ho s sebou:

veškerá otcova láska se soustředí v jediném synu.

Měl též přinésti dary, jež vynesl ze sutin trójských:

šat, v němž obrazy zlaté jsou vyšity, jakož i závoj,

na kterém žlutý akanth kol dokola obrubu tvořil,

skvostný to Helenin háv, jejž z Řecka si přinesla s sebou,

tehdy když do Tróje plula, by v sňatek bezprávný vešla,

podivuhodný to dar, jenž pocházel od matky Lédy.

Mimoto skvostné žezlo, jež nejstarší králova dcera

nosila, Ilioné, a na krk perlovou šňůru

s dvojitou čelenkou zlatou, již krášlily kameny drahé.

Rychle chtěl provést rozkaz a k lodím Achátés mířil.

Venus však novou zas lest, zas nové vymýšlí plány,

kterak by Cupido přišel, a v zevnějšku změněn a v tváři,

namísto drahého Iula a královnu rozpálil dary

k vášni a plamen lásky v ní vznítil až do morku kostí —

strachem, že královnin dům je nejistý, Tyřané lstiví,

hněte ji krutá Iuno, a obava v noci se vrací.

Proto promluví takto a praví k Amoru s křídly:

„Synu, má jediná sílo, ty velká mocnosti moje,

synu, jenž hrozných blesků se nebojíš metaných Iovem,

s prosbou se utíkám k tobě a vzývám velebnost tvoji:

Známo ti, jak tvůj bratr se zmítá po mořských vlnách,

záštím Iunony hněvné kol kdejakých pobřeží mořských,

Aeneas — často ty sám s mým bolem jevívals soucit.

Tohoto foinická Dídó teď zdržuje vlídnými slovy.

Z příčiny té mám strach, kam povede Iunonská tato

hostinnost: v takových chvílích se Iuno rozhodne rychle.

Proto vymýšlím lest, jak královnu připoutat dříve,

plamenem lásky ji sevřít, by žádnou se nedala mocí

zvrátit a stejně jak já jej pojala ve vřelou lásku.

Jak bys to udělat měl, hleď poznat záměry moje:

Povolán drahým otcem, chce nyní v sídónské město

vyjít královský hoch, můj poklad nad jiné vzácný,

s dary, jež z mořských bouří a z trójských plamenů zbyly.

Jeho já uspat míním a na vrch kythérský odnést

aneb na Idalion a v svatém sídle ho ukrýt,

sic by moh úskok poznat a přijít nám do cesty nevčas.

Jenom jedinou noc hleď v podobu jeho se odít

lstivě a známou tvář, sám chlapec, chlapcovu přijmout,

abys, až královna Dídó tě na klín radostně vezme,

vprostřed královských hodů a při pití Bakchova vína

až tě pak objímat bude a sladké ti polibky dávat,

vdechl jí tajný plamen a kouzlem lásky ji zmámil.“

Žádosti drahé matky je ihned poslušen Amor:

kráčí, složiv křídla, pln veselí, Iulovým krokem.

Venus však Iula svého, když klidným ho uspala spánkem,

uloží ve svém klíně a takto jej odveze kvapně

vzduchem v ídalské háje, kde majorán, květinka něžná,

v květy a libý stín jej zahalí dýchaje vůní.

Amor kráčel k městu, jak matka si přála, a nesl

Tyřanům královský dar, pln radosti, Achátem veden.

Vejde a Dídó právě si na zlatou pohovku lehne,

pyšným pod baldachýnem, a zaujme ve středu místo.

Také Aeneas otec a s ním též junáci trójští

hrnou se v hodovní síň a na roucha nachová lehnou.

Lijí jim na ruce vodu a jiní jim sluhové nosí

ubrousky stříhané hladce a dávají z košíků chleby.

V domě je padesát žen, jež chystat na péči mají

pokrmy dlouhou řadou a oheň penátů chránit.

Sto je tam jiných služek, sto sluhů stejného věku,

kteří pokrmy nosí a na stůl poháry kladou.

Také občané tyrští se do domu radosti sešli

četně a na výzvu paní si na pestré pokrývky lehli.

Diví se trójským darům a zvláště se Iulu diví,

planoucím božským očím a strojeným hovorům jeho,

diví se šatu a rouchu, v něž vetkán žlutavý akanth.

Nebohou ženu však zvlášť, již propadlou budoucí zkáze,

rozžíhá pohled na něj; i nemůže nasytit srdce

Dídó: i dary i hoch v ní budí nesmírnou touhu.

Nejdřív Aenea objal a kolem krku mu padl,

aby tak ukojil lásku, jíž planul nepravý otec,

potom ke kněžně spěchá — ta srdcem, ta zrakem ho vpíjí,

často ho na klín bere a laská ho, netušíc ani,

jaký se usadil bůh k ní ubohé.

 V paměti chová

Amor Venušin rozkaz a hledí znenáhla smazat

Sychaea z její mysli a živou zaujmout láskou

dávno už chladnou mysl a lásce již odvyklé srdce.

Když jsou skončeny hody a sklizena byla už jídla,

staví měsidla velká a zdobí poháry věnci.

Ozve se komnatou šum, zní hovor po širých síních,

potom rozžehnou svícny, jež visí se zlatých čtverců

stropu, a voskové svíce svým světlem temnotu plaší.

Zlatem a klenoty těžkou dá na stůl královna přinést

číši a nalít víno, jak Bélos a Bélovi všichni

potomci činili vždycky — i nastalo v komnatě ticho:

„Iove, jenž hostinných práv, jak praví se, chrániti kážeš,

dej, ať dnešní je den nám Tyřanům, jakož i Tróům

radosti dnem, nechť potomci též naň vzpomenou jednou!

Bakchu, ty radosti dárce, i Iunono, buďte tu s námi!

Vy pak, Tyřané moji, tu hostinu přátelsky slavte!“

Řekla, pak ulila na stůl a bohům vzdávala poctu,

první pak, ulivši bohům, jen rty se dotekla číše,

potom s přípitkem číš dá Bitiu: vypije ruče

celý pěnivý pohár a vyprázdní nádobu zlatou,

pijí i předáci druzí.

 I hrál tam na zlatou loutnu

Ijópás dlouhých vlasů, jejž vyučil obrovský Atlás.

Ten pěl bloudění luny a lopotné oběhy slunce,

odkud lidský je rod, odkud zvířata, deště i blesky,

líčí Hyady deštné i Arktúra, Medvědy oba,

proč se vždy zimní slunce tak spěchá omočit v moři,

jaká překážka jest, jež letní zdržuje noci.

Znova vždy tleskají Tyrští a Trójané tleskají po nich. eneida.jpg

Také ubohá Dídó se snaží hovory různé

protáhnout do pozdní noci a vpíjí trvalou lásku,

mnoho stran Priama krále, stran Hektora mnoho se táže;

jakou syn Aurořin zbraň, když přišel, na sobě nesl,

jaké měl Dioméd koně a jak byl rek Achilleus velký.

„Raděj však vypravuj nám již z prvních počátků války

o lstivých úkladech Řeků a pohromách krajanů vlastních,

o dlouhém bloudění svém, vždyť sedmé už léto tě stíhá

bludného po všech zemích a po všech bouřlivých mořích.“ 

 

 

La Eneida: Libro I y II

 

230px-romanvirgilfolio014rvergilportrait.jpg

 

REGERE IMPERIO POPULOS ROMANE MEMENTO –

HAEC TIBI ERUNT ARTES – PACIQUE IMPONERE MOREM,

PARCERE SUBIECTIS ET DEBELLARE SUPERBOS.

 

Pomni, Římane: ty budeš pevně národům vládnout

– v tom je tvé umění – a určovat pravidla míru,

ušetřit poražené, však odbojné udolat válk

 

VIII 678n.:

Zde je Augustus Caesar a Italy do boje vede,

s ním je národ i senát i penáti, velcí ti bozi

 

Hinc Augustus agens Italos in proelia Caesar

Cum patribus, populoque penatibus et magnis dis

 

VIII 729nn.: Italia per clipeum 

Volcani, dona parentis,

miratur, rerumque ignarus imagine gaudet ,

attollens umero famamque et fata nepotum

 

Nad tím, co na štítě bůh vytvořil, matčiným darem,

Žasne, ač obsah nezná, však přece jej obrazy těší –

Pozvedá štít a s ním i osudy vnuků a slávu.

 

XII.kniha (791-842) – usmíření Junony

• Indigetem Aenean scis ipsa et scire fateris

• Deberi caelo fatisque ad sidera tolli

Víš přec a přiznáváš sama, že Aeneas nebesům patří

jakožto zbožněný hérós a osud že k nebi ho zdvíhá.

Hunc genus …

 supra homines, supra ire deos pietate videbis,

 nec gens ulla tuos aeque celebrabit honores.

 

Povstane rod, //

 který, jak poznáš, bohy a veškerý lid

zbožností předčí, a žádný národ tě nebude uctívat více.

 

 

 

 

 

eneida-1750.jpg

 

 

 

Publius Vergilius Maro - Aeneidos Liber IV

 

bukoliky.jpg

KNIHA DRUHÁ

Dosud jsem o polních pracích a o hvězdách nebeských zpíval,

nyní o tobě, Bakchu, a s tebou i o stromech lesních

zpívám, i olivy plodech, jež vyrůstá nadmíru zvolna

Lenajský otče, pojď k nám — tvých darů na podzim v celé

krajině plno tu jest, tvou úrodou vinice těžká

skvěje se z milosti tvé, káď plná hroznů se pění.

Lenajský otče, pojď k nám, své škorně si sejmi a v nový

mošt svá chodidla bosá si ponoř zároveň se mnou!

Stromů přírodní vznik jest povahou velice různý,

neboť některé z nich, byť nijak jich nenutil člověk,

rostou od sebe samy a daleko široko plní

pole i záhyby řek: tak kručinka pružná a brslen,

topol i vrbový strom, jenž sivým listím se bělá.

Jiné ze setých semen zas vyrostou, jako je velký

kaštan a křemelák pyšný — ten Jovu se zelená v hájích,

nejvyšší strom, též duby, jež Řekové za věštné měli.

Jiným husté jak les zas výhony z kořenů rostou,

třešňovým stromům a jilmům, též mladý parnaský vavřín

pod velkým matčiným stínem, jen nízký proutek, se zvedá.

Přírodou takový řád dán vývoji, kterým se každé

zelená křoví i les, též veškeré posvátné háje.

Zkušenost postupem svým též jiné možnosti našla:

jednak zasadí odnož, již z jemného matčina těla

uřežou, v jamku, neb oddenek v zem, neb stromové větve,

které rozštěpí v kříž neb zaostří dole jak kolík.

Některý strom zas žádá, bys konečky ohnutých větví

vsadil v mateřskou zem, v níž nové výhonky vzrostou.

Kořenů netřeba jiným a nijak neváhá sadař

uříznout z vrcholu větve a opět zemi je svěřit.

Dokonce — divoucí div! — též rozřežou olivu v kusy,

vsadí — i roste z nich strom, byť neměly dostatek šťávy.

Občas můžeme zřít, jak bez újmy z jednoho stromu

na druhý přenesou roub, jak jablka štípená nese

hrušeň a přetvrdý dřín jest leckdy švestkami rudý.

Proto se, rolníku, uč, jak pěstit stromy dle druhů,

uč se, jak planý plod bys pěstěním ušlechtil vhodným.

Země ať neleží ladem: jest prospěšno ismarské horstvo

posázet vinnou révou a Taburnus olivou odít.

Přijdiž a tuto mou práci, teď počatou, dokonči se mnou,

Maecenate, má pýcho, jenžto mou ses zasloužil slávu

největším dílem, a v rozletu volném se mnou pluj k cíli!

Dokonce nemohu chtít svým veršem vylíčit všecko,

nemohu, i kdybych jazyků sto měl a v celém stu ústech,

kovový hlas — nuž přijdi a pluj jen při kraji břehu:

na dosah ruky je zem, vždyť nechci tě smyšlenou básní,

nechci tě odbočeními a úvodem zdržovat dlouhým.

Z půdy-li některý strom sám od sebe vyraší k světlu,

nenese ovšem plodů, jen bujaře roste a bujně,

ježto mu živná zem jest pomocna — kdyby však někdo

rouboval takový strom neb do kypré přesadil jamky,

divokou povahu změní, a budeš-li pilně ho pěstit,

v každý umělý tvar, jejž zařídíš, vpraví se záhy.

Nejinak plané mlází, jež vyrůstá z kořenů stromu,

učiní — nutno však, abys v poli je rozsázel volně:

neboť mu matčiny větve a nahoře lupeny stíní,

stín pak nedá mu plodit a ničí v něm rodivou sílu.

Avšak takový strom, jenž ze spadlých vyrůstá semen,

velice pomalu roste a stíní až potomkům pozdním,

ovoce jeho se zvrhá a ztrácí dřívější šťávu,

ptákům pak taková réva dá za kořist kyselé hrozny.

Arciže všem těm stromům jest věnovat velikou práci,

nutno je do brázd neb do jamek sázet a s námahou pěstit:

z řezů se oliva lépe a z odnoží dařívá réva,

avšak z pevných větví zas raději vyrůstá myrta,

z kořenů tvrdá líska a jasan mohutný roste,

rovněž i stinný strom, jenž Herkulu poskytl věnec,

Jovův košatý dub, též vysoko strmící palma,

taktéž vyrůstá jedle, jež mořské uvidí bouře.

Plodným ořechu roubem se štěpuje planika drsná,

někdy i jalový platan má jablka na větvích velká;

květem kaštanu buk neb hruškovým zaskví se habr

bílým a pod jilmem vepř v svých zubech žaludy drtí.

Způsob, jak očkovat strom, jak štěpovat, není jen jeden:

neboť kde ze středu kůry se tlačí na stromě pupen,

který tenounkým lýkem se prodírá, v pupenu samém

udělej nevelkou jamku, v niž zasaď z jiného stromu

očko a takto je donuť, by vrostlo v míznaté lýko.

Kmen, jenž bezsuký jest, buď sříznut a do nitra kmene

klínem patřičný vstup buď proražen, načež se v dřevo

zapustí ratolest plodná — i netrvá dlouho a k nebi

mocný se vypíná strom, jenž plodnými větvemi strmí,

divě se jiným listům i plodům nikoli vlastním.

 

georgica.jpg

 

img_2495.jpg

 

 

 

 

 

 

Dále pak mohutný jilm má různých několik druhů,

také vrba i lotos i cypřiš na krétské Idě

nemají jediný tvar; též šťavnaté z olivy plody

vejčité, podlouhlé jsou neb tlusté s bobulí trpkou,

různé i u Alkinoa jest ovoce, různé jsou větve

syrských a krustumských hrušní i liberek nadmíru těžkých.

Také tytéž hrozny nám nevisí na našich révách,

jaké si trhají z rév, jež v Methymně na Lesbu rostou,

také je thaské víno i od plesa Marey bílé:

tomuto tučná zem jest prospěšná, onomu lehčí.

K sektu je vhodnější psithské a opojné zaječí víno,

které zeslabí nohy a spoutá nejednou jazyk,

nachová precká réva a — jakou tě oslavím básní,

raetské výborné víno — však s falernským nezávoď sklepem!

Jest též picenský mok, jenž ze všech je nejtrvalejší,

jemuž se klaní i tmolské, ba samo i královské fanské.

Argitis menší je réva, s níž nemůže závodit žádná

takou hojností šťávy a stálostí po mnoho roků.

Nemohu, rhodská tě révo, vždy bohům a zákuskům milá,

minout ni, bumaste, tebe, jenž plnými nabíháš hrozny.

Kolik je druhů a která jejich jsou jména, to vyčíst

nelze, vždyť potřeba není, bych počtem je obsáhl všecky.

Kdo by si zvědět to přál, ten přál by si poznati také,

kolik v libyjské pláni se zmítá Zefyrem písku,

nebo když zuří Eurus a prudce se na loďstvo vrhne,

kolik ku břehu vln jest na moři Iónském hnáno.

Ovšemže každá zem nám nemůže poskytnout všecko:

u řek vyrůstá vrba a v bahnitých močálech olše,

avšak neplodným habrům se daří na skalách horských,

pobřeží zelení myrt jest rozkošné — pahorky slunné

Bakchus volí si rád, však tis zase zimu a větry.

Viz, jak nejzazší svět jest od tamních rolníků vzdělán!

Araby viz neb Gelonů lid, jenž tetuje tělo!

Každý strom má zvláštní svou vlast: jen v Indii roste

černý ebenu strom, keř kadidla v arabské zemi.

O stromě vykládat mám, jak balzám z něho se prýští,

o plodech akanthu též, jenž v každém se zelená čase,

o hájích u Etiopů, jež jemnou se bělají vlnou,

kterak hedvábnou nit lid Serů sčesává s listí?

Jaké jsou v Indii háje, jíž Okean zcela je blízko

v nejzazší končině světa, kde strom se dopne až nebe,

šíp že ho přeletět nemůže vystřelen do výše rovnou,

ačkoli nezručně nebere do rukou luku ten národ?

Média plodí nám citrón svíravé šťávy a s dlouhou

pachutí, lék však, nad který účinnějšího není:

kdykoli macecha hrůzná v číši dá otravný nápoj,

smíchavši jedové bejlí a čarodějnická slova,

citrón přinese pomoc a jed smrtný vyžene z údů.

Strom je to nesmírně velký a vypadá zcela jak vavřín

vzhledem, a snad kdyby jinou kol dokola nešířil vůni,

byl by to vavřín sám. List nedá se urvati větrem,

velmi je trvalý květ, jímž páchnoucí ústa a výdech

čistí si médský lid, též léčí záduchu starcům.

Chválou však s italskou zemí ni Média bohatá lesy,

ani sám krásný Ganges, ni zlatem se třpytící Hermus

nemůže vejít v zápas, ni Indie sama, ni Baktra,

písčitá panchajská zem, v níž hojné se kadidlo rodí.

Od býků sršících oheň tu nebyla orána půda,

aby tam zaseli zuby, jež líté odňali sani,

aniž se přílbami mužů a kopími zježila země,

nýbrž těžké plody a massické víno ji plní,

všude tu olivy rostou a bujným stádům se daří.

Odsud je válečný kůň, jenž pyšně se planinou nese,

odsud i bílá stáda i býk jest, největší žertva.

Tito pak svatým tvým proudem, ó Klitumne, umyti čistě,

k posvátným božským chrámům nám vodí triumfy římské.

U nás je trvalé jaro a léto, když jinde je zima,

dvakrát březí je brav, též strom dá ovoce dvakrát.

Není tu vzteklých tygrů ni divého plemene lvího,

nešťastný sběratel rostlin se nemůže s omějem zmýlit,

nechvátá po zemi had, pln šupin, v závitech velkých,

ani se takým kruhem, jak v cizině, nestáčí v kotouč.

Tolik-li skvostných měst mám jmenovat, vzácné to stavby,

tvrze, jež lidskou rukou jsou stavěny na strmých skalách,

tolik proudících řek, jež pod hrady dávnými plynou,

moře, jež myje nám břeh, mám jmenovat, horní i dolní?

Tolik rozsáhlých jezer: snad Komské, největší ze všech,

nebo snad, Gardské, tebe, jež s řevem se vzdouváš jak moře?

Přístavy vyčisti mám: jak lukrinský svírají hráze,

kterak i mořský proud v své nevoli s jekotem hučí

v místě, kde návalem mořským se ozývá Julijská vlna,

kde též tyrhénský příboj až do vod se avernských vlévá

Zjevila italská zem též potůčky stříbra a mědi

v žilách ve vnitru země a proudem zlato tu teklo.

 

 

 

Zrodila rázné mužstvo i sabellské brance i Marsy, vergilia.jpg

Ligury svízelům zvyklé i kopím válčící Volsky,

zrodila Deciů rod, též Marie, Kamilly velké,

válečné Scipiony a, velký Caesare, tebe,

který zbabělé Indy až v nejzazší Asie krajích,

teď již nad nimi vítěz, nám odvracíš od římských vrchů.

Zdráva buď, saturnská země, ty velká rodičko plodů,

velká hrdinů máti, tvou starou chloubu a zručnost

líčit chci na tvou počest a posvátné otevřít zdroje

směle a askerskou píseň chci po městech italských zpívat.

O různých povahách půd teď promluvím, jakou má která

zdatnost a jakou barvu i schopnost úrodu dávat.

Pozemky úrodou skoupé a nerodné vysoké vrchy,

kde jest hubený jíl, jen kamení v křovité půdě,

Palladin miluje háj, jenž dlouhého dožívá věku.

Znamením jest, když bují tam hojně oliva planá,

planého když tam na zemi nastláno jejího plodu.

Zem však, která je tučná a vítané vláhy má hojnost,

která plna je rostlin a bohaté úrody schopna,

jakou v kotlinách horských nejednou zhlédnouti možno,

do níž s vrcholů skal se vod hrnou mohutné proudy

vlekouce úrodný nános — kde kraj jest obrácen k jihu,

živící bujnou kapraď, jež křivým překáží pluhům:

kraj ten mohutné révy, jíž protéká Bakchova míza,

nadbytek někdy nám dá: ten kraj jest bohatý hrozny,

bohatý vinným mokem, jejž ze zlatých lijeme nádob

v oběť, kdy ztučnělý Tyrhén nám na flétnu ze sloně hraje

a když v hlubokých miskách už kouřící vnitřnosti nesem.

Pakliže větší zájem máš o skot a o odchov telat,

nebo snad o dorost ovcí neb o kozy, škodící sadům,

vyber si les neb vzdálenou zem, jež v Tarentsku plodném

leží, neb jaký je kraj, jenž nešťastné Mantue odňat,

který labutě bílé v své travnaté hostívá řece.

Nebudou stádům chybět ni čerstvé zdroje ni tráva.

Kolik spásl by skot, byť za dnů nejdelších, trávy,

tolik chladivá rosa zas nahradí za nocí krátkých.

Černá zpravidla zem, když nadto ji zúrodní rádlo

 

 

 

<

 

Kontakt

Štatistiky

Online: 2
Celkom: 135108
Mesiac: 6349
Deň: 212