VLADIMÍRA ČEREPKOVÁ

*4. februára 1946 Praha - – † 11. augusta 2013 Saint Valéry en Caux Francúzsko

Česká poetka. Patrila do okruhu beatnikov, ktorí vystupovali v Poetickej vinárni Viola. Je s Václavum Hraběm a Inkoo Machulkovou radená k najvýznamnejším predstaviteľom československej beatnickej poézie. Matka bola Ruska, otca nepoznala. Potom, čo j matka ochorela, žila od roku 1956 v detskom domove a diagnostických ústavoch (vtedy tzv. Záchytné domovy). Prejavovala sa ako nezvládnuteľná a z detských domovov utekala. Na Strednej keramické škole v Běchyni študovala iba rok (1961), potom sa živila krátkodobými zamestnaniami. Niekoľkokrát sa pokúsila o demonštratívny samovraždu a v roku 1962 bola liečená v psychiatrickej liečebni v Bohniciach. Od roku 1963 žila v Prahe; od šestnástich rokov publikovala časopisecky básne a spolupracovala s poetickou vinárňou Viola. [1] V roku 1968 opustila so svojim vtedajším manželom Československo a emigrovala do Francúzska.

l

Alice Horáčková Vladimíra Čerepková

Klobouk na hlavě

Nahoře u nebe letí pták. Stačí jen sundat

s hlavy a zamávat. Ale co ví pták?

Rovnou cestou padá déšť.

Přece bys neplakal,

když vystoupíš ze svého rámu.

Přece bys neplakal nad prázdným obrazem.

Podívej se dobře a uvidíš v té prázdnotě

obrys klobouku.

Jen obrys, ostatní se rozplynulo v slunci.

Ta duha je velký měsíc, je to barevný pes.

Pes se narodil ze slunce a deště

a sežral ti klobouk.

Hoď po něm kamenem a on stáhne ocas

a s úpěním zmizí.

Sáhneš po něm do svého obrazu

a zašpiníš si prsty.

Hle, obraz je ještě živý a mokrý.

Jdeš dál. Pro tuto náladu je nejlepší jít

podzimní alejí.

Půjdeš podzimní alejí mysle na svůj klobouk.

Zapomeneš na barevného psa.

Vrátíš se podzimní alejí.

Červené slunce visí nad tebou,

vždyť už je k večeru.

Alej je dlouhá a prázdná.

Vstoupíš do svého obrazu.

Obraz i klobouk je suchý.

Na obraze svítí slunce,

polední slunce a fouká větřík.

Na obraze je všechno jiné než ve skutečnosti.

Nasadíš si klobouk

a on je kousek nad tvou hlavou.

Přidržíš ho rukama a ruce vzlétnou.

Chytneš ho do zubů a zuby ti vypadnou.

Podíváš se na klobouk a oči ti oslepnou.

Budeš utíkat, ale nohy se ti podlomí.

Padneš, budeš lapat po dechu,

ale dech se ti zastaví.

Na své srdce nespoléhej.

Tohle je smrt.

Ryba k rybě mluví

I

Podívej plavu v zelené

vodě štěstí

nepromluvím

budu číst z tvých očí

dopis z výčitek

neodepíšu ti mé oči

nemají na známku

Bála jsem se některých krás

nevadí ti to

a já ti ztratím všechny vzpomínky

když mě nebudeš poslouchat

kdybys dělala to co nikdo

dnes bys od samého rána

stála s rukama vztaženýma k nebi

Nedám to znát

když se mé oči stydí

do bloku jsem ti napsala

že jsi vůl

a nejsi

mé oči se styděly už mockrát

tak co ty rybo

poznala bys to

Od ticha k tichu nesl se můj křik

a porušil tvé ticho

jak jsi se ty rybo němá

zlobila

Zastavila jsem na chvíli čas

a vítr mně bral zlost

jak

když peníze na to neplatí

mám splatit svůj dluh rybám

II

V tenhle moment

moje kamarádko

ti vyhasla slova v ústech

to jenom jedna zrádná slina

Půjde se koukat na měsíc

a bude výt na měsíc

křikem bláznivých sluncí

řekneš mně

koberče

hrubý koberče

Řeknu ti moste

šlapu na tebe

a všechny mosty se usmívají

Odpovíš

Jsme přece ryby

III

Dám ti světlo svých rukou

mé ruce prožrali moli

všechno to prožrané to jsou ta světla

Půjdu do noci hledat

druhé takové ruce

k neštěstí zblázněné

ponesu svou hlavu v dlaních

oči mají hlavy

v dlaních ponesu hlavu

Celé nebe bude hořet

všechno zapálím

ponesu svou hlavu

světelnýma rukama

Prožrali je moli

na světě existují

moli

kteří prožírají ruce do světel

Jahodový sen

Teď když jsme spolu došli k stejně

modrým závěrům

můžeme si půjčovat i stejnou tužku

aniž bychom se přitom probodávali očima

a vyčítali si středověké dětství jako nákupní smlouvu

s přiloženými nůžkami k odstřižení

čekající na nával a velké chtění

ke kterému jsme došli po jahodových cestách

a teď ponořeni v hromadách sladkých jahod

na sebe blbě koukáme

Jaktože u konce snu je tak malé nadšení

a jahoda po jahodě dává tuhle strašnou

červenou hromadu

V hodinářství

Milý příteli kdy mi předložíš plán cesty

která ti tolik připomíná Řím

neb tyhle hodiny nejdou

nejdřív se předcházely

a teď se začínají zpožď

Ve velkém lese visí záclony a na nich inzerát

Prodám zpáteční cestu a obchod s papírem

Kolik je hodin kam jdeš

Rýma

Od tmavého zrcadla se vracím k vaření

venku červánky padají

Mám už jít a vypnout navždycky zelí

vyvolat v tmavých komorách svoje zrození

Opustit zelí i ulici nízko

aby mně nebe bylo o víc blízko

Zima

Mráz kreslí přízraky na půlnoční dveře

a z ledových schodů padají živé rampouchy

 a rozpouštějí se za dlouhé zimní noci

v spící horké tělo

pokryté mluvícími krystaly sněhu

Trpělivost v Supermarketu

Rozebrané loutky ve výkladních skříních ticha

Kde osud se zvolna mění v duhovou smrt

a nebeská únava proniká až k šedivé věži

k neonovým zářivkám

a bledé trávě ohraničené železnou mříží

Není nás nesčíslně a dáme se ještě spočítat

ale trpělivost

ta opora chátrající časem

se podobá šacování nevinných na kopci

a pořádek se zdá být vesmírný

Svět jako kuchyň plná netopýrů

a hory obsazeny cizozemci srdce

země vidoucí a blikající

proměněná v slamníkové bezedné noci

a dne co zapadá do cinkání příborů

den rozdělený na dvě části nožem

a naděje asi jako spálená kniha

anebo pohled z oken odkud dýchá

bezpečí z peřin

teplo sporáku uklidňuje každodenní šaty

a duše mizí za mřížemi mozku

4

Telefón

Vychází ze čtverců a obdélníků

k vybledlému moři

a za pomoci plavčíků rozeznává příchod

pozdních vln

v každém zrnku poznává dějepisného trilobita

a s lasturou na uchu telefonuje domů

Hlas (to marné volání na poušti)

je co chvíli přerušován

klimatickým pozorováním zpráv

a z domova se ozývají povětrnostní podmínky

Rodinný hlas s důrazem na každém slově

oznamuje

stupně na teploměru

Též aleje rudnou a jižní ptactvo odlétá

neboť nastaly zimní mrazíky

Sluchátko odhozené do rozbouřeného moře

odpovídá všem co na to čekali

Odlomené věci

Moře a jeho dvanáctá vlna napodobuje naho-

dilé cestovatele a unáší rybáře zpět do páté

třídy.  V hodině učení jsou probrány jedlé ryby a

v lesním programu to zas budou houby

s octem. Na třetí hodinu jsou předepsány

 kapky do očí a po škole povinné odebrání

dalekohledu a zatracení archeologie.

Jeden z cestovatelů je prostě jenom vlna, ale

tak sebou při výkladu zmítá, že jeho ohlušující

pohyb probudí kraba z páté lavice a ten místo

směrem k tabuli postupuje pozpátku. Tam

skála vyučuje původ boulí a hrozně vrže, když

se přesouvá po starých parketách.

Její kamenné pravítko měří pláž a rybář ví,

kam se obrátit se svojí sítí, aby ho nepřepadly

vodní rostliny.

Průhledný Svět (Veronika Vítová / Vladimíra Čerepková) live from U staré Paní

https://www.youtube.com/watch?v=ya5DJqorO1Y